Pán, který v tramvaji stál

Jednou, ještě jako pubertou zmítané děvče, jsem jela tramvají. Na Andělu nastoupil pán, a protože to byl už starší pán a já jsem byla dobře vychovaná, chtěla jsem ho pustit sednout. Pán se velmi mile usmál a řekl:

Víte slečno, já jsem byl v koncentráku. A vždycky jsem v tom koncentráku vzpomínal, jak jsem občas býval otrávený, že musím jako mladý muž vždy někoho pustit a většinu času v tramvaji stát. Jak já jsem tehdy toužil po tom, jet v tramvaji a stát. A od té doby, kdykoliv jedu tramvají, tak stojím.

Sebrala jsem odvahu a zeptala se ho, jestli stojí vždy, i když je v tramvaji místo. A co by dělal, kdyby jel ve vagóně úplně sám. Odpověděl mi, že by stál. „Tyhle věci si člověk musí připomínat, jinak velmi snadno zapomene a za chvíli bude zase nadávat.“ dodal pán s úsměvem.

 Ano, já vím. Takových a podobných příběhů je plný internet. Ale tento je pravdivý, opravdu se mi stal a proto když věci zrovna nejdou podle plánu, vždycky myslím na pána, který v tramvaji stál.

Zážitky z druhé světové války, nebo jiné extrémní situace a hrůzy, které lidé po celém světě zažívají, staví naše každodenní starosti do jiné perspektivy. To neznamená, že nemáme nárok a důvod být nešťastní, smutní, znudění či obyčejně nasraní. Jen je fajn, slovy toho pána, který v tramvaji stál, si to občas připomenout. Abychom pak pořád jen nenadávali :-)

Takže:

Když děti pozdě usnou a já nemám ani chvilku času pro sebe, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když nemůžu na další večírek nebo sraz, protože nemám hlídání, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mám plný dřez nádobí, protože mohu dát dětem jíst 5krát denně, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když zaparkuji moc daleko a musím vláčet nákup a děti o pár metrů dále, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když pracuji v noci a padám únavou nad počítačem, najedená a v teple, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když si připadám tlustá a na mém obličeji přes vrásky není nic jiného vidět, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mě bolí nohy a ruce a děti se na mě věší a já se cítím jako plně naložený velbloud z karavany, kterému si právě na hřbet sedl slon, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Ale s největší vděčností na toho pána vzpomínám v úplně jiných chvílích. Vzpomínám na něj a snažím se vrýt si tyto chvíle do paměti navždy.

Když mě můj malý synek krmí salátem, nadšeně se směje a zapatlá absolutně vše ve svém okolí olivovým olejem.

Když mám volný večer a místo toho, abych šla do baru, navštívím své rodiče a jen tak si povídáme.

Když si vzpomenu, že už jsem dlouho nemluvila s kamarádkou a jen tak jí zavolám a pokecáme.

Když vzpomínám jak jsme s mou milovanou sestrou projely s báglama kus Asie, tehdy „zamlada“.

Děkuji Vám pane, který jste tehdy v tramvaji stál. Díky.

 

Udělej něco pro sebe – odměna, nebo trest?

 „Ono je to sice pěkné, dělat věci pro sebe, ale když jste vytížená pracující matka, která se celý den nezastaví, ve volném čase vám nezbývá než dohánět resty a uklízet, a vůbec, musím jít něco dělat…“

Ne, čtenářům nedokonalého blogu nemohu lhát. Jsem od malička odporně činorodá, ale nebaví mě dělat takové ty „věci pro sebe“. Už jako dítě jsem nejradši šila šatičky pro panenky a hrála si na to, že jdou do práce. Od puberty se neustále zaměstnávám brigádami, sportem (který jsem dělala závodně a měla v něm cíl, ne jen tak pro radost, to by přece nemělo cenu), prací, dětmi, vším.

Dělat věci „pro sebe“ mě prostě nebaví. V pěnové koupeli se nudím, na masáži bych stejně myslela na nedodělanou práci, veškerá kosmetická péče je nuda a nutné zlo. Miluji ten pocit, když je pondělí ráno a já mám před sebou pár hodin práce. Těším se, až se mé starší dítě vrátí ze školky, protože jedním dítětem nejsem zdaleka tak vytížená a zbývá mi i čas pro sebe (fuj).

Ale abych nevypadala jako takový suchar, jsou věci, které mě baví dělat a odpočinu si u nich. Takže je vlastně dělám pro sebe, ne? A ty věci jsou:

  • chodit pařit (jestli se tomu tak ještě říká). Prostě ráda zajdu večer do hospody s přáteli. Nejvíc mě baví seznámit se s cizími opilými lidmi. To se pak cítím jako šarmantní a společenská žena, se kterou se chce každý skamarádit. Ráno se cítím jako idiot, ale ten večer stojí za to.
  • organizovat věci. Není nad to, udělat si nový systém v příborovém šuplíku, nebo přesypat všechny kuchyňské ingredience do sklenic a vyklidit jim samostatné místo :-)
  • nakupování oblečení. To snad ani nepotřebuje komentář :-)
  • sledování sitcomů. Oh yeah :-)
  • cvičení. Rebel ve mně se bouří, ale musím říct, že některé cvičení mě prostě baví. Až se tomu sama divím :-)
  • zahrada, kutilství a jakékoliv vyrábění čehokoliv, dokonce i přesto, že v tom nejsem nejen dokonalá, ale často ani průměrně dobrá :-)

Naopak jiné věci, které ostatní dělají pro sebe jsou pro mě nepříjemná povinnost, která mi bere drahocenný pracovní čas.

  • koupel ve vaně
  • masáž, kosmetika, kadeřník a jiná péče o sebe. To je pro mě povinnost, ne zábava. V mém věku už nemohu po lidech chtít, aby se dívali na neopečovanou verzi mé osoby, bylo by to příliš kruté.
  • sledování filmů. To rozhodnutí, zda něčemu věnuji hodinu a půl svého času je fakt těžké! Doma u filmu můžu aspoň něco dělat rukama, ale v kině na blbém filmu si vždy vyčítám, že tento drahocenný čas jsem mohla věnovat sledování sitcomů na svém notebooku a v druhém okně jsem si mohla prohlížet kabelky na e bayi.
  • nakupování bot. Vysvětluji zde :-)

 

 

Udělej si sám – standing desk neboli stůl na práci ve stoje

Už delší dobu jsem se chystala dokončit můj DIY projekt, který začal zkrácením knihovny expedit. Ze zbylých součástek jsem si chtěla vyrobit standing desk, takový nástavec na pracovní stůl, u kterého můžete stát. Kdybyste nevěděli, k čemu to je, tak v mém případě je plán tento:

Stání při práci:

  • pomůže mi zhubnout, budu pálit o 37 kcal za hodinu více, než v sedě.
  • zabrání prokrastinaci (neustálé klikání na módní blogy).
  • ušetří mi peníze (neustále klikání na e-shopy s oblečením).

Přemýšlela jsem, jak tuto složitou konstrukci vytvořit. Jak chcete cokoliv vrtat do IKEA dřeva, když se vám vysype celý ten vnitřní složitý papundekl systém? A najednou je otvor pro váš vrut příliš velký? (jo, vím že je to vrut a ne šroub :-).  A pak mě osvítil nápad. Lepidlo! Slepím to! Budu ta správná žena, co najde řešení tam, kde by muž ještě řešil vrut. (Omlouvám se za odporný sexismus.)

Když už lepit, tak aspoň hustým lepidlem pro řemeslníky!

Slepila jsem tedy tři prkna k sobě a zatížila celý ten zázrak knihami. S pocitem dobře vykonané práce jsem opustila byt a nechala děti, byt a nový výrobek v péči dokonalého manžela.

Po návratu domů jsem snadno poznala, že můj nový zlepšovák děti zaujal. Manžel se zapřísahal, že jen několik vteřin nedával úplně pozor… No a v těch několika vteřinách vzniklo toto:

Zveřejnit obrázek se mi zdálo příliš osobní, tak tam máte dokonalé šneky :-)

Ano, děti vlezly na stůl a počmáraly nejen zeď, stůl a nový…novou věc, ale dokonce i mou motivační nástěnku! Pravda, poprvé a naposledy byla aktualizována loni v listopadu, ale nevím, je toto ta pravá motivace pro mě?

 

„Ano, děti s tím trochu hnuly, ale neboj, vrátil jsem to přesně tak, jak to bylo!“ :-)

 

Dnes ráno jsem si říkala, že budu muset minimálně umýt ty zdi, nejlépe vymalovat, než tento návod zveřejním. Tu ozval se mi v hlavě hlas: „Toto je přece nedokonalý blog!“

Takže tady to máte, takto vypadá nyní mé pracovní místo, odkud vám píšu své nedokonalé články. Myslím, že většina z vás si může gratulovat, takto nedokonalý pracovní koutek určitě nemáte :-)

PS: Ano, to co vidíte v pozadí je halda nevyřízených papírů. :-)

 

Lenost

Hlavním problémem nás perfekcionistů je údajně neutuchající nespokojenost s naším dílem. Pokud je to pravda, tak na druhém místě v těsném závěsu je lenost. Nevěříte? Mantrou perfekcionisty je věta: „Když to nemůžu udělat dokonale, raději to neudělám vůbec.“ A často právě druhá polovina té věty rezonuje s naším rozpoložením až příliš dobře.

Jak už jsem psala, nemám k dispozici žádný tým vědátorů, kteří by se problémem perfekcionismu zabýval a dodával mi data (zatím, ale kdo ví? :-)), takže píšu podle sebe. Například psaní tohoto blogu.

Chtěla jsem psát o perfekcionismu, ale dost často ujedu do různých více či méně vtipných nesmyslů, které mě zrovna v tu chvíli baví. Jeden z důvodů, proč píšu tento blog je i prostá „chůze s kůží na trh“, takže i příspěvky mírně odchýlené od tématu perfekcionismu jistý smysl mají. Ale je jich na zde možná víc, než těch k tématu. Ono napsat o tom, že má člověk zrovna kocovinu je sranda a zábava (která se setká s pochopením a povzbuzením od ostatních), psát o čemkoliv, nad čím se musím zamyslet je trochu jako práce a někdy i celkem nuda.

A k výpadkům v psaní. Občas není inspirace, někdy jsem příliš unavená nebo mě psychicky vyčerpá večerní pohádka pro děti. Ale až příliš často otevřu své nedokonalé rozhraní, chvíli zírám do monitoru a pak si pustím už posté nějaký díl Přátel.

Je vůbec možné být líný perfekcionista? Ano, dokonce velice dobře možné. U některých lidí se to dokonce přelévá na druhou stranu. Jsou tak líní, že svou lenost skrývají za přílišný perfekcionismus (Začal bych se učit italsky, ale kurzy jsou příliš amatérské… Ten lyžařský instruktor nebyl ani na olympiádě, než takové učení, raději budu popíjet v chatě svařák, když už se něco učím, tak pořádně!). Jak tak o tom přemýšlím, hranice mezi těmito dvěma stavy je velmi tenká.

Jak jste na tom s leností vy? Našli jste se v tomto článku také? Nebo je to jinak?

A prokrastinace je vlastně lenost s lepším marketingem a cool názvem :-)

 

Proč je tolik perfekcionistů?

Netušila jsem, že téma perfekcionismu je natolik aktuální a „in“. Stačí chvíli prokrastinovat se strýčkem googlem a vyjíždí na Vás spousta materiálu. Většinou ale příliš inspirativní není, dočtete se v podstatě v různých variantách to samé. Že nevadí, že to není „perfect“, stačí když to je „good enough“ a že se máte sami chválit a dávat si odměny.

Myslím, že tyto rady kloužou po povrchu a nedávají odpověď na to, proč je tolik lidí se sebou neustále nespokojeno a proč strach z neúspěchu odradí ročně milióny lidí od toho, aby se jakýmkoliv způsobem kreativně projevili.

Proč nás všechny drží náš vnitřní kritik na tak krátkém vodítku? Někteří psychiatři mluví o ochranné funkci studu. V pubertě bychom nebýt studu pravděpodobně řádili takovým způsobem, že bychom pak v den maturity nejdřív museli odvést děti do školy. Nebo je to dáno výchovou, kde je často kladen důraz na perfektní výkon ve všem včetně plácání báboviček? Je touha po dokonalosti součástí lidského údělu stejně jako nutkání loupat si strupy?

Ano, každý musíme odpověď najít v sobě, bla, bla, bla Já nejsem z těch dokonalých lidí, kteří večer před spaním pátrají ve svém nitru. Nechodím na dlouhé procházky a nenechávám myšlenky jen tak se rozletět. Když mám štěstí, zamyslím se nad poslední epizodou The Big Bang Theory při mytí nádobí.

Ale ač z těchto slov odkapává už na dálku hektolitr slizu, musím říct, že něco na tom asi je. Až něco ve svém nitru vypátrám, podělím se o to zde na nedokonalém blogu. A budu vděčná i za komentáře, které pomohou najít odpověď na úvodní otázku.

 

Jak se zbavit kocoviny?

Dnes ráno jsem se probudila s tím povědomým pocitem, že toho budu ihned litovat. Ano, něco jsem včera vypila a nějak mi to neudělalo dobře. Litr a půl vína mi bůhvíproč nesedne nikdy. Byl to fajn večer, ale ta panická ataka ráno snad za to ani nestojí. Děti  vběhnou do ložnice a jejich hlásky se zavrtají do mé nebohé hlavy jako malé nebozízky. Žaludek se převaluje v břiše jako líný vorvaň zatímco místo srdce mám zřejmě hejno lesních včel. Pocit žízně je vyvažován odporem k vodě a neschopností polknout víc než jen malý doušek jakékoliv tekutiny.

Co teď?

Každý má prý jiný recept, jak se s kocovinou vypořádat. Na mě platí dvě věci:

  • i přes odpor pít co nejvíc to jde
  • mekáč

Ano, je to tak. Při kocovině jedu číze. A hranolky. A taštičku. A kolu. A nějakým záhadným způsobem to opravdu funguje. Zřejmě vyhánění čerta ďáblem, nebo zbavování se svinstva jiným svinstvem.

Jaké recepty na kocovinu máte vy? A najdu někoho spřízněného, kdo taky jede číze jako já? :-)

Naštěstí v mém dnešním double cheeseburgeru nezapomněli na okurku, to by dnes byla poslední kapka!

 

Vážení návštěvníci posiloven a všeho cvičení

Po minulém fiasku jsem šla opět do fitka. Ve dveřích jsem spatřila nápis Vážení …a málem jsem se otočila a šla domů. Až pak jsem si všimla, že za slovem Vážení následuje návštěvníci. Návštěvníci, ne navštěvníků, takže jsem vešla beze strachu, že mě bude někdo snad chtít vážit. Ale inspirovalo mě to, abych i zde ze svého blogu oslovila návštěvníky posiloven, fitcenter, hodin jógy a zumby, nebo třeba kickboxu.

Už Vás nebaví být tlustí a oškliví? Přihlaste se do posilovny a buďte jen oškliví!

Vážení návštěvníci

toto jsou nepsaná pravidla posiloven a fitcenter

  • prosím ignorujte všechny ostatní návštěvníky fitcentra.
  • při vstupu do šatny není zvykem zdravit. Pokud pozdravíte, budete vypadat jako tydýt
  • usmívat se na spolucvičící je zakázáno, ti lidé se stydí, že tu jsou, tak je na jejich přítomnost zde zbytečně neupozorňujte.
  • pokud necvičíte v cool hadrech a s i phonem na paži jste trapní a každý to vidí
  • přijdete-li s kamarádkou, mluvte spolu nahlas a vesele, nevynechejte ani nejintimnější témata. Pokud budete mít dojem, že někdo z okolních lidí poslouchá vaši konverzaci, nezapomeňte protáčet oči a vzdychat, co je to za lidi, kteří poslouchají cizí hovory.
  • když mluvíte s trenérem, lezte mu co nejvíc do… snažte se zalíbit. Trenéři jsou cool a vy budete vypadat taky cool že s nimi mluvíte.
  • pokud jste zrovna svlečení, nikdy se nepředklánějte. Nikdy.
  • ve sprše si nezpívejte
  • boty uchovejte pokud možno v co největší vzdálenosti od nosů spolucvičících
  • při vstupu na váhu dávejte najevo znechucení, zvlášť když máte postavu modelky či náběh na anorexii

Nemůžu se vrátit do posilovny, dokud aspoň trochu nezhubnu!

 Já většinou všechna tato nepsaná pravidla poruším (až na to předklánění, na to si dávám hodně velký pozor) a je to vlastně fajn. Konečně můžu být aspoň někde rebel.

 

Povolební kocovina

Nejlepším lékem na kocovinu je nemyslet na to, že nám není zrovna dobře a zkusit se rozptýlit něčím jiným. A protože jsem člověk, který neustále chodí s hlavou v oblacích a vymýšlí nesmysly, vzniklo tohle.

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

 

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

 

Dalším dobrým lékem na kocovinu je spánek, takže to balím a pokud budu mít zítra inspiraci, přibudou další :-)

 

 

Nedokonalí kandidáti

V předvečer prezidentských voleb mezi lidmi panuje úplně jiná nálada než před volbami do poslanecké sněmovny. Volba konkrétního člověka s sebou nese pocit zodpovědnosti za to, že námi vybraný kandidát je schopný reprezentovat naši zemi v zahraničí, chopit se při případné krizi ve vládě otěží a ukočírovat i náš stát, být autoritou jak morální, tak politickou, být člověkem intelektuálními hlubinami i selským rozumem obdařeným. Člověkem, který svou osobou reprezentuje nás všechny.

Trochu vysoké požadavky na ty naše nedokonalé kandidáty. Udělat kompromis při volbě jednoho člověka je nějak těžší, než při volbě strany. Tam už jsme si zvykli volit to menší zlo.

Já osobně mám jasno, ovšem nechci vás svou volbou zatěžovat, takže nebudu psát, koho volím (možná to uhodnete? :-) ). Už mě totiž nebaví, jak neustále někdo někomu rozdupává bábovičky a poukazuje na vady, které jednotliví kandidáti mají. Nikdo z našich kandidátů není dokonalý, nakonec takový Gandalf nebo Brumbál se do politiky nikdy necpali. Je nemožné ručit 100% za kohokoliv, dokonce ani za sebe.

Za svou volbu se nestydím a pokud vás to bude hodně zajímat, napíšu zítra koho jsem volila.

PS: Z těch hádek koho kdo volí mi bylo včera tak smutno, že jsem se pokoušela najít něco pozitivního ke čtení na internetu. Je to těžší, než to vypadá :-) Nakonec to jistila knížka.

 

Anglismy – epické vyhlášení vítěze

Jako já s tím nemám problém. Každý si může definitivně mluvit a psát, jak chce. Je to nakonec každého byznys. Zrovna pár dní zpátky jsem to říkala manželovi, jazyk se vyvíjí a vyvíjet bude, takže na ty anglismy si budeme muset zvyknout, nebo se z toho literárně zblázníme. Zároveň jsem ho poprosila, aby mi dal své nejhlubší sympatie, protože já se z toho asi zblázním velmi rychle. Můj dokonalý manžel s humorem sobě vlastním řekl: “To nesmíš, s kým pak budu mít sex?”

Netahám vás za nohu. Stačí si přečíst kterékoliv noviny, časopisy, články na webech, pornomagazíny. Otevřte vaše oči a uvidíte. Je to všude. Olejový průmysl, přátelství s výhodami, vyjmenujte to. Technicky to vlastně není způsobeno neovládnutím angličtiny, ale spíš ostudnou neznalostí mateřského jazyka. Který by člověk, živící se psaním, měl ovládat alespoň natolik, aby věděl přeložit pár základních frází.

Plíživě se anglismy dostávají i do mluvené řeči. Kdybych se měla rozčilovat pokaždé, když nějaký anglismus slyším, za chvíli by ze mě byl sériový vrah. Například moje nejlepší kamarádka, kterou považuji za své identické dvojče, velmi často používá obrat: “O tom to je.” Nechci ji patronizovat a proto její anglismy neopravuji. Ale dělá mě to smutnou, hlavně proto, že spolu jinak zažíváme skvělý čas. Nejradši si povídáme o dekorování našich bytů a chození ven s přáteli.

Je čas pro změnu. Pseudopřekladatelé bez kvalifikace, kteří nemůžou jít bez google translater, przní dva krásné jazyky – češtinu a angličtinu. Jsou tak patetičtí. Je načase jim říct nashledanou a nechat překládat jen ty, kteří oba tyto jazyky ovládají. Kteří nenapíší takový nesmysl, jako dávat někomu prsten (give sb a ring = zatelefonovat někomu), smradlavá osoba (nosy person = zvědavý člověk, který strká nos do záležitostí ostatních), nebo že má někdo dobrou chuť v nábytku (he has a good taste in furniture = má dobrý vkus na nábytek).

Takže jak vidíte, kromě těch mnou již vysvětlených anglismů je v textu dalších 25 anglismů! Pojďme se jim vyhýbat a klidně to raději říct anglicky, než špatně překládat do češtiny. :-) Souhlasíte? Výborně, děkuji.

A kdo vyhrál? Byl to snad mte, který velmi chytře využil nejasně stanovené podmínky soutěže? Nebo Mori, která mě upozornila na slovo „epický„? Ani se svým protestním komentářem? Nebo snad sonya, která vždy chtěla být černá mamba?

Vyhráli jste všichni a máte to neuvěřitelné štěstí, že můžete dál číst nedokonalý blog.

;-)