Pán, který v tramvaji stál

Jednou, ještě jako pubertou zmítané děvče, jsem jela tramvají. Na Andělu nastoupil pán, a protože to byl už starší pán a já jsem byla dobře vychovaná, chtěla jsem ho pustit sednout. Pán se velmi mile usmál a řekl:

Víte slečno, já jsem byl v koncentráku. A vždycky jsem v tom koncentráku vzpomínal, jak jsem občas býval otrávený, že musím jako mladý muž vždy někoho pustit a většinu času v tramvaji stát. Jak já jsem tehdy toužil po tom, jet v tramvaji a stát. A od té doby, kdykoliv jedu tramvají, tak stojím.

Sebrala jsem odvahu a zeptala se ho, jestli stojí vždy, i když je v tramvaji místo. A co by dělal, kdyby jel ve vagóně úplně sám. Odpověděl mi, že by stál. „Tyhle věci si člověk musí připomínat, jinak velmi snadno zapomene a za chvíli bude zase nadávat.“ dodal pán s úsměvem.

 Ano, já vím. Takových a podobných příběhů je plný internet. Ale tento je pravdivý, opravdu se mi stal a proto když věci zrovna nejdou podle plánu, vždycky myslím na pána, který v tramvaji stál.

Zážitky z druhé světové války, nebo jiné extrémní situace a hrůzy, které lidé po celém světě zažívají, staví naše každodenní starosti do jiné perspektivy. To neznamená, že nemáme nárok a důvod být nešťastní, smutní, znudění či obyčejně nasraní. Jen je fajn, slovy toho pána, který v tramvaji stál, si to občas připomenout. Abychom pak pořád jen nenadávali :-)

Takže:

Když děti pozdě usnou a já nemám ani chvilku času pro sebe, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když nemůžu na další večírek nebo sraz, protože nemám hlídání, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mám plný dřez nádobí, protože mohu dát dětem jíst 5krát denně, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když zaparkuji moc daleko a musím vláčet nákup a děti o pár metrů dále, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když pracuji v noci a padám únavou nad počítačem, najedená a v teple, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když si připadám tlustá a na mém obličeji přes vrásky není nic jiného vidět, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mě bolí nohy a ruce a děti se na mě věší a já se cítím jako plně naložený velbloud z karavany, kterému si právě na hřbet sedl slon, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Ale s největší vděčností na toho pána vzpomínám v úplně jiných chvílích. Vzpomínám na něj a snažím se vrýt si tyto chvíle do paměti navždy.

Když mě můj malý synek krmí salátem, nadšeně se směje a zapatlá absolutně vše ve svém okolí olivovým olejem.

Když mám volný večer a místo toho, abych šla do baru, navštívím své rodiče a jen tak si povídáme.

Když si vzpomenu, že už jsem dlouho nemluvila s kamarádkou a jen tak jí zavolám a pokecáme.

Když vzpomínám jak jsme s mou milovanou sestrou projely s báglama kus Asie, tehdy „zamlada“.

Děkuji Vám pane, který jste tehdy v tramvaji stál. Díky.

 

Nový Červený trpaslík – splněný sen a zázrak v jednom

Určitě znáte ten pocit. Dočtete oblíbenou knihu, skončí film, nebo třeba dokoukáte poslední sérii nějakého super seriálu. Přestože se říká v nejlepším přestat, že jednou to skončit musí a že by pokračování už stejně nebylo tak dobré,  v hlavě vás hlodá červíček pochybností.

Proč to vlastně musí skončit? Vždyť seriál neměl jediné hluché místo a  scénáristé sršeli nápady, herci se překonávali a vůbec celé to bylo tak nadupané, že by se jim nepodařila ještě aspoň jedna série? A proč by vlastně nemohla být stejně dobrá, nebo i lepší, než ty stávající? A jak máme poznat, že jsme v nejlepším a je potřeba přestat? 

Ano, zkušenost nám říká, že nekonečné natahování seriálů, knih či filmů až příliš často dopadne špatně. Z díla se stane jeho vlastní parodie a nakonec nám to zkazí i ty původní verze, které jsme měli rádi.

Ale občas i ten blesk výjimečně uhodí dvakrát do stejného místa. A proti veškeré pravděpodobnosti a zkušenosti najednou z čistého nebe se objeví nové díly vašeho nejoblíbenějšího seriálu. A jsou skvělé. Jako by se nic nezměnilo. Hrdinové jsou stejní a děj je snad ještě lepší a vtipy ještě vtipnější.

Přátelé, máme tu neuvěřitelnou čest a štěstí, že se tento zázrak stal za našich časů a u seriálu, kde se ani ti nejzapřísáhlejší příznivci už několik let neodvažovali doufat v pokračování.

Je jím nová desátá série seriálu Červený trpaslík!

Nachystejte květináče!

Místo, kde neběží čas

Tranzitní zóna na letišti má pro mě neopakovatelné kouzlo. Miluji, když mám třeba hodinu času před nástupem do letadla, už jsem odbavená a nemohu nikam jít a nic dělat. A k tomu všechny ty obchody s luxusními parfémy, světoznámými značkami oděvů a kabelek. Prodavačky bývají milé, takže se tam člověk nebojí vlézt a „jen se dívat“.  Dělá to tak každý, co tam také jiného dělat. Je to Bohem posvěcená flákací zóna.

Vždycky, když někam letím, obleču se aspoň trochu „business“. Hraju si na strašně vytíženou „byznysmenku“, která lítá obden a je strašně důležitá. Vytáhnu notebook a zahraju si partičku solitairu s výrazem: tyto maily musím okamžitě vyřídit, nebo se zhroutí ekonomika tří států. S kamenným výrazem ve tváři telefonuji, jako že poháním stovky svých podřízených, kteří se už teď bojí mého návratu.Ve skutečnosti mluvím s maminkou a ujišťuji ji, že mám s sebou svačinu.

Vůbec mi nevadí, že musím být už dvě hodiny před letem na letišti. Naopak, přijdu klidně ještě dřív. Letadlo má zpoždění a musím čekat další 4 hodiny? Dělám, že mi to vadí, protože se to ode mě očekává, ale v duchu se raduji. Pár hodin v časovém vzduchoprázdnu, kdy mohu jen tak lelkovat, co chtít víc? Vzpomínám na 3 šťastné hodiny strávené na letišti Heathrow, na venkovní terasu s výhledem na letadla v Ruzyni, na deštný prales uprostřed letiště v Singapore… Ach, už se nemůžu dočkat dalšího letu.

Luxusní obchody a výhled na letadla lze jistě zažít i jinak a jinde. Ale tranzitní prostor má ještě jedno kouzlo navíc. Neběží tam čas. True story.

flákací zóna v Kuala Lumpur

Broskev

Broskev je moje oblíbené ovoce. Jak už říkal můj oblíbený hrdina Clovis, jen při pojídání broskve si můžeme užít chuť čerstvého ovoce a zároveň potěšení, které poskytuje šťavnatý a sladký kompot. To za tu pokapanou halenku stojí.

Na broskvi je přitažlivé i to, že se nedá koupit. Samozřejmě, většina supermarketů má broskve ve svém sortimentu, nejlépe celoročně. Ale u broskví platí ještě víc než u jiného ovoce, že utržené ze stromu chutnají úplně jinak, než ty tvrdé chudinky z obchodu.

Mluvím o té měkké, zralé a voňavé broskvi, kterou ani nelze ve větším množství převážet. Je plyšová, zvenku pevná a uvnitř nalitá, připravená k výbuchu. Do které se zakousnete a teče vám šťáva okolo pusy z obou stran. Konzistence dužiny ani moc tvrdá, ani patlavá. 

Co tedy dělat, když žijete ve městě a nemáte zahradu? A nemáte ani příhodnou babičku či tetičku? Musíte vyrazit na lov broskví. Teď právě je jejich sezóna. Ale pozor, jsou plaché!

Několik způsobů, jak získat čerstvě utrženou broskev:

  • hodná sousedka, která má na chalupě sad – to je můj případ. Díky, Moniko!
  • cestou na výlet – nedávno jsem narazila na zemědělskou usedlost Sedlčánky a málem vykoupila komplet všechno, co měli. V Polabí je takových míst prý víc. A nejlepší je, že si tam například jahody můžete nasbírat sami. I broskev bude čerstvě utržená. Tento tip je hlavně pro Pražáky, ale co si budem povídat, ti to potřebují nejvíc.
  • potkat kouzelného dědečka/babičku – je nutné neodmítnout jim nejdřív službu či almužnu… však to znáte.
  • vypěstovat si doma broskvoň – s tímto zatím nemám zkušenosti, uvítám v komentářích rady a tipy, jak si vypěstovat broskvoň v bytě či na balkóně
  • zaměstnat či vyučovat Hujera – takto získáte i jiné sezónní ovoce, zcela zdarma a umyté, v ekologickém balení

A toto prosím nedělejte:

  • krádež – lézt přes plot a očesat někomu broskev není pouhé uličnictví, je to krádež! Jedinou polehčující okolností je, pokud víte, že dotyčný má v plánu udělat z broskví kompot.
  • loupežné přepadení – netrhejte dětem broskve od úst, jejich matky to nevím proč dráždí
  • nespokojte se s tvrdou broskví ze supermarketu – raději tyto broskve nejezte vůbec. Zbytečně si zkazíte chuť.

Dokonalý David Suchet

Dnes mám na napsaní článku přesně 4 minuty. Uspala jsem děti, vyřídila pár telefonátů, neuklidila nádobí od večeře a za 5 minut, teď už tedy za 4 minuty přijde na návštěvu kamarádka.

Takže dnes nebude žádný nedokonalý postřeh, ale podělím se s vámi o něco, co považuji za dokonalé. Je to výkon herce Davida Sucheta v roli Hercula Poirota.

Ráda čtu beletrii a jsem dost citlivá na filmová a televizní zpracování mých oblíbených knih. Jako umíněné dítě vždycky všechny otravuju tím svým: „Ale tohle není přesně podle knížky!“ Ale lepšího Hercula Poirota si prostě nedovedu představit. Je dokonalý.

Hezký večer všem!