Život začíná být fér

V pubertě člověk velmi rychle pochopí, že život není fér. Po krátké morální kocovině, provázené proklínáním Rychlých Šípů, Hochů od Bobří řeky, Včelky Máji a Ferdy Mravence, se s tím smíříme a energii věnujeme hledání oblastí, kde je život nefér v náš prospěch.

Hezká tvářička v dětství a v pubertě znamená mnoho. Stejně jako fakt, že někomu prostě nenaskáčou beďary. Není k zahození mít bohaté rodiče, být vtipný či šikovný ve sportu. Zcela bez námahy disponovat nádherným tělem, které zvyšuje tep opačnému pohlaví.

Některým lidem je naděleno bohatě. Zcela nezaslouženě má nejkrásnější holka ze třídy s parádní postavou zároveň i bohaté rodiče, nekonečnou zásobu oblečení, vede basketbalové družstvo a celé dny se cpe hranolkama a čokoládou, aniž přibere jediné deko. Podobné to je u kluků. Někteří se prostě narodit umí.

Na druhé straně barikády stojí průměrní, nezajímaví, chudí a oškliví. Vidíte je, jak tam rozpačitě postávají a nevědí kam s rukama? Odvracejí tváře v tom typickém puberťáckém gestu, které je mylně vykládáno jako pohrdání. Oni ve skutečnosti chtějí schovat beďary.

Zdá se to jako smutný příběh, ale není. Tohle je pouze začátek. Po třicítce začne být život fér.

Narodit se s pěknou postavou je jistě fajn. Ale po třicítce už na svou vnitřní spalovnu spoléhat nelze. Pokud má někdo po třicítce pěknou postavu, vsaďte boty, že cvičí a hlídá si jídelníček. 

Být mazánek rodičů a ohromovat spolužáky elektronickými hračkami nebo značkovým oblečením, to je jistě fajn. Ale po třicítce měli už i děti méně štědrých rodičů dost času postarat se o svou finanční situaci. A velmi často to udělali.

Můj tatínek mi jednou řekl: Do třiceti nikdo nemůže za to, jak vypadá. Po třicítce už ano.

 To je velká pravda. I nenápadní kluci, o které by v pubertě dívčí oko ani neopřelo kolo, začínají po třicítce vypadat zajímavě. A pokud ne, mohou se stát atraktivními i díky úspěšné kariéře. Nemusí jít nutně o peníze, ale máloco je tak sexy jako chlap, který se vyzná v tom, co dělá, a ví o tom.

Absolutní antitalent na sport, který pravidelně cvičí deset let, hravě porazí bývalou hvězdu školního hřiště, která si stejných deset let válí šunky.

Ať už jste patřili na gymplu mezi ty „cool“ lidi, průměr nebo úplné losery, zapomeňte na to. Vůbec na tom nezáleží a je to jedno. Teď je to na nás. Což není vždy zábava a občas to bolí, ale je to o něco víc fér. :-)

Lenost

Hlavním problémem nás perfekcionistů je údajně neutuchající nespokojenost s naším dílem. Pokud je to pravda, tak na druhém místě v těsném závěsu je lenost. Nevěříte? Mantrou perfekcionisty je věta: „Když to nemůžu udělat dokonale, raději to neudělám vůbec.“ A často právě druhá polovina té věty rezonuje s naším rozpoložením až příliš dobře.

Jak už jsem psala, nemám k dispozici žádný tým vědátorů, kteří by se problémem perfekcionismu zabýval a dodával mi data (zatím, ale kdo ví? :-)), takže píšu podle sebe. Například psaní tohoto blogu.

Chtěla jsem psát o perfekcionismu, ale dost často ujedu do různých více či méně vtipných nesmyslů, které mě zrovna v tu chvíli baví. Jeden z důvodů, proč píšu tento blog je i prostá „chůze s kůží na trh“, takže i příspěvky mírně odchýlené od tématu perfekcionismu jistý smysl mají. Ale je jich na zde možná víc, než těch k tématu. Ono napsat o tom, že má člověk zrovna kocovinu je sranda a zábava (která se setká s pochopením a povzbuzením od ostatních), psát o čemkoliv, nad čím se musím zamyslet je trochu jako práce a někdy i celkem nuda.

A k výpadkům v psaní. Občas není inspirace, někdy jsem příliš unavená nebo mě psychicky vyčerpá večerní pohádka pro děti. Ale až příliš často otevřu své nedokonalé rozhraní, chvíli zírám do monitoru a pak si pustím už posté nějaký díl Přátel.

Je vůbec možné být líný perfekcionista? Ano, dokonce velice dobře možné. U některých lidí se to dokonce přelévá na druhou stranu. Jsou tak líní, že svou lenost skrývají za přílišný perfekcionismus (Začal bych se učit italsky, ale kurzy jsou příliš amatérské… Ten lyžařský instruktor nebyl ani na olympiádě, než takové učení, raději budu popíjet v chatě svařák, když už se něco učím, tak pořádně!). Jak tak o tom přemýšlím, hranice mezi těmito dvěma stavy je velmi tenká.

Jak jste na tom s leností vy? Našli jste se v tomto článku také? Nebo je to jinak?

A prokrastinace je vlastně lenost s lepším marketingem a cool názvem :-)

 

Proč je tolik perfekcionistů?

Netušila jsem, že téma perfekcionismu je natolik aktuální a „in“. Stačí chvíli prokrastinovat se strýčkem googlem a vyjíždí na Vás spousta materiálu. Většinou ale příliš inspirativní není, dočtete se v podstatě v různých variantách to samé. Že nevadí, že to není „perfect“, stačí když to je „good enough“ a že se máte sami chválit a dávat si odměny.

Myslím, že tyto rady kloužou po povrchu a nedávají odpověď na to, proč je tolik lidí se sebou neustále nespokojeno a proč strach z neúspěchu odradí ročně milióny lidí od toho, aby se jakýmkoliv způsobem kreativně projevili.

Proč nás všechny drží náš vnitřní kritik na tak krátkém vodítku? Někteří psychiatři mluví o ochranné funkci studu. V pubertě bychom nebýt studu pravděpodobně řádili takovým způsobem, že bychom pak v den maturity nejdřív museli odvést děti do školy. Nebo je to dáno výchovou, kde je často kladen důraz na perfektní výkon ve všem včetně plácání báboviček? Je touha po dokonalosti součástí lidského údělu stejně jako nutkání loupat si strupy?

Ano, každý musíme odpověď najít v sobě, bla, bla, bla Já nejsem z těch dokonalých lidí, kteří večer před spaním pátrají ve svém nitru. Nechodím na dlouhé procházky a nenechávám myšlenky jen tak se rozletět. Když mám štěstí, zamyslím se nad poslední epizodou The Big Bang Theory při mytí nádobí.

Ale ač z těchto slov odkapává už na dálku hektolitr slizu, musím říct, že něco na tom asi je. Až něco ve svém nitru vypátrám, podělím se o to zde na nedokonalém blogu. A budu vděčná i za komentáře, které pomohou najít odpověď na úvodní otázku.

 

Jak se zbavit kocoviny?

Dnes ráno jsem se probudila s tím povědomým pocitem, že toho budu ihned litovat. Ano, něco jsem včera vypila a nějak mi to neudělalo dobře. Litr a půl vína mi bůhvíproč nesedne nikdy. Byl to fajn večer, ale ta panická ataka ráno snad za to ani nestojí. Děti  vběhnou do ložnice a jejich hlásky se zavrtají do mé nebohé hlavy jako malé nebozízky. Žaludek se převaluje v břiše jako líný vorvaň zatímco místo srdce mám zřejmě hejno lesních včel. Pocit žízně je vyvažován odporem k vodě a neschopností polknout víc než jen malý doušek jakékoliv tekutiny.

Co teď?

Každý má prý jiný recept, jak se s kocovinou vypořádat. Na mě platí dvě věci:

  • i přes odpor pít co nejvíc to jde
  • mekáč

Ano, je to tak. Při kocovině jedu číze. A hranolky. A taštičku. A kolu. A nějakým záhadným způsobem to opravdu funguje. Zřejmě vyhánění čerta ďáblem, nebo zbavování se svinstva jiným svinstvem.

Jaké recepty na kocovinu máte vy? A najdu někoho spřízněného, kdo taky jede číze jako já? :-)

Naštěstí v mém dnešním double cheeseburgeru nezapomněli na okurku, to by dnes byla poslední kapka!

 

Nedokonalí kandidáti

V předvečer prezidentských voleb mezi lidmi panuje úplně jiná nálada než před volbami do poslanecké sněmovny. Volba konkrétního člověka s sebou nese pocit zodpovědnosti za to, že námi vybraný kandidát je schopný reprezentovat naši zemi v zahraničí, chopit se při případné krizi ve vládě otěží a ukočírovat i náš stát, být autoritou jak morální, tak politickou, být člověkem intelektuálními hlubinami i selským rozumem obdařeným. Člověkem, který svou osobou reprezentuje nás všechny.

Trochu vysoké požadavky na ty naše nedokonalé kandidáty. Udělat kompromis při volbě jednoho člověka je nějak těžší, než při volbě strany. Tam už jsme si zvykli volit to menší zlo.

Já osobně mám jasno, ovšem nechci vás svou volbou zatěžovat, takže nebudu psát, koho volím (možná to uhodnete? :-) ). Už mě totiž nebaví, jak neustále někdo někomu rozdupává bábovičky a poukazuje na vady, které jednotliví kandidáti mají. Nikdo z našich kandidátů není dokonalý, nakonec takový Gandalf nebo Brumbál se do politiky nikdy necpali. Je nemožné ručit 100% za kohokoliv, dokonce ani za sebe.

Za svou volbu se nestydím a pokud vás to bude hodně zajímat, napíšu zítra koho jsem volila.

PS: Z těch hádek koho kdo volí mi bylo včera tak smutno, že jsem se pokoušela najít něco pozitivního ke čtení na internetu. Je to těžší, než to vypadá :-) Nakonec to jistila knížka.

 

Řidičák

Dnes jsem si koupila kolek za 50,- a vyzvedla si nový řidičák. Možná se to nezdá jako kdovíjak skvělý program dne, ale pro mě je to po dvou letech ježdění bez řidičáku celkem úleva. Nebojte se, nebyl mi zabaven za nějaké přestupky, pouze mi ho před dvěma lety ukradli spolu s techničákem a celou kabelkou. 

Ano, vyřídit si nový řidičák mi trvalo dva roky. To víte, byla jsem busy. Prostě jsem neměla čas dojít si zažádat o řidičák (i s cestou 40 minut) a pak si jej jít vyzvednout za měsíc (i s cestou 30 minut). Znáte to?

Tak teď ještě vyřídit si malý techničák a snad mě i budou moct zastavit policajti :-).

Žij každý den, jako by byl poslední – a pak se z toho zblázni

Můj oblíbený Dokonalý Gentleman mě inspiroval k tomuto článku. Již jsem se tu bořením podobných mýtů a hospodských mouder zabývala (článek o nehledání partnera, nebo zda musíme být šťastní).

Carpe diem, neboli nově a moderně YOLO je již po několik tisíciletí mottem mladých lidí, kteří mají pocit, že mají zcela nový pohled na život. Užij dne, žij každý den tak, jako by byl Tvůj poslední. Hm, tak to je super. Zrovna tento týden musím na registr vozidel a kdybych věděla, že jeden z následujících dnů bude můj poslední, tak bych tam nešla.

Stejně tak bych si nešla na finančák, vyřídit pas, nechat vytrhnout osmičku a jiné radosti, které mě v nejbližších dech čekají.

Podle tohoto motta se prostě žít nedá a jeho jediný smysl je, že nám náš život připadá strašně fádní a nudný a nadáváme si, co jsme to za losery. Pokud si člověk chce vůbec nějak zařídit život, musí být optimista a počítat s tím, že jej nějaká ta budoucnost čeká.

Myslím, že mnohem lepší náhrada za toto motto by bylo: Kdyby byl dnešek mým posledním dnem, nadšená nebudu, ale budu vědět, že ten můj život byl z dlouhodobého hlediska hezký a naplněný. Nakonec, není tento způsob konce mnohem častější?

Proč je lepší být bohatý, když držíte dietu?

  • když jste bohatí, můžete si platit osobního kuchaře, který Vám uvaří skvělá, zdravá a nekalorická jídla. Vše okoření směsí čerstvých bylinek, nasekaných s klíčky a výhonky a Vy ani nepoznáte, že si něco odpíráte.
  • můžete se zabavit i bez jídla. Sauna, bazén, masáž, relaxační wellness procedury a ani si na jídlo nevzpomenete. Zábal z mořských řas Vám tuky vyžere z těla ani nemrknete.
  • můžete si zaplatit v posilovně osobního trenéra, který vymodeluje Vaše tělo k obrazu Vašemu.
  • můžete si zaplatit kouče, který bude 24 hodin na telefonu a motivovat Vás, když si budete chtít vzít jen ten jeden čtvereček čokolády.

Don´t even think of eating that!

  • můžete se každý týden odměnit novým kouskem do vašeho šatníku.
  • nebo botníku.
  • můžete si zaplatit au-pairku, která bude každý den vstávat s dětmi a Vy dietu zaspíte.
  • můžete letět k moři, kde díky horku nebudete mít takový hlad, budete se potápět s delfíny a místo večeře pozorovat hvězdy ovíváni svěžím vánkem. (no dobrá, tady už to trochu přeháním)

That´s me with my favourite pets.

  • můžete se živit jen ananasem, sushi a steaky bez přílohy.

Neučte mě chytat rybu, prostě mi ji dejte!

Narazila jsem na to při čtení článku v časopise Respekt o pěstounech postižených dětí. Pokud někdo zaslouží metál za zásluhy, pak to jsou oni. Co si budeme povídat, dělají to tak trochu za nás ostatní, co na něco takového nemáme.

Zaujala mě tam ale i jiná věc. Jedna maminka, dvě postižené děti v pěstounské péči a tři vlastní, si stěžovala na pomoc od státu a různých občanských sdružení. Jako podporu od státu má možnost zdarma se účastnit různých školení. Ano, to matka pěti dětí jistě ocení.

Paní tam pronesla úplně dokonalou větu (necituji ovšem přesně): „Nemám zájem o další školení, jak to mám všechno zvládat. Zařiďte mi jednou za čas hlídání, to bude pro mě pomoc.“

Jak já Vám rozumím. Je to teď samé školení, workshop, seminář a webinář. Ono je fajn dozvědět se, jak si lépe zařídit život, naplánovat čas, vyhnout se syndromu vyhoření atd. Ale co občas potřebujeme všichni je prostě pomocná ruka. Někdo, kdo na chvíli potáhne tu káru (děti, firmu, kariéru) za nás, zatímco my budeme odpočívat. Někdy je prostě lepší dostat rybu, než absolvovat desáté pozitivácké školení o tom, jak chytat ryby pomocí nové metody, která Vám změní život.

 

Musíme být šťastní

Člověk musí být šťastný sám, aby mohl být šťastný v páru.

Hm. Toto je jedna z oblíbených chytrých vět, které říkají většinou zadaní těm nezadaným. Už ta formulace, že musíme být šťastni nás nedokonalé úspěšně deptá. Musíme být šťastni, kdo není šťastný, je loser. Pokud nejsem teď šťastná sama se sebou, jak chci být šťastná v páru?

Určité fáze života mají určité atributy, které k nim patří. Například k dětství patří hlavně mít rodiče(ať už vlastní, nebo adoptivní). Kdo rodiče nemá, ten nemůže mít úplně šťastné dětství, ať by byl zenově vyrovnaný jak chce. Někdo má rodiče dobré, jiný horší, dokonalé nemá nikdo. Ale mít je je nutné k tomu, aby člověk prožil tuto fázi života a měl šanci být šťastný.

K věku okolo 30ti patří život v partnerském vztahu a výchova dětí. Samozřejmě, najdou se lidé, kteří ani o jedno nestojí, ale těch je menšina. Pokud je Vám tedy okolo 30ti a již delší dobu jste bez partnera, je úplně přirozené, že nejste šťastní. Není samozřejmě nutné trhat si vlasy z hlavy, opíjet se do němoty a zpívat si po vzoru Bridget „All by myself…“ I když i to je někdy fajn:-). Ale je úplně přirozené, že Vám ke štěstí něco chybí.

Uvědomit si toto bylo pro mě osobně velmi osvobozující. Ta svoboda přiznat si, že mě už opravdu nebaví chodit do prázdného bytu, zabíjet večery pobytem v baru a předstírat spokojenost s „my fabulous single life“. Uvědomit si, že chtít partnera není nic špatného ani loserovského. Naopak, je to první krok k tomu, opravdu si partnera najít! Tak, jak se to stalo i mně. True story.-)