Nedokonalý návrat Nedokonalé

Po třech letech se s láskou a dojatá vracím ke svému blogu. Poslední nevydaný koncept článku je z listopadu 2014. Má název Noční můra a svěřuji vám v něm, že se moje manželství rozpadlo. Není dopsaný, bylo to ještě příliš čerstvé. Ale nebojte se, na nedokonalém blogu se nic nezahrabává pod koberec, o rozvodu napíšu a brzy.

Rozchod byl těžký, ale nebojte se, po roce jsem se zmátořila, vstala z popela, očistila si šaty, nahodila červenou rtěnku, nasadila si s nedbalou elegancí sluneční brýle (aspoň tak si to pamatuji já) a vydala se na cestu za novým životem. Neodcházela jsem bohužel do západu slunce, odstěhovala jsem se na jih od Prahy, takže jsem šla směrem do plného slunce, pokud bylo poledne, avšak ráno, nebo večer.. no nechme toho.

Dodnes nevím, jak jsem zvládla, co následovalo. Byla jsem nešťastná, plná úzkostí, bez peněz a bez energie dělat cokoliv jiného, než zírat z okna a pít víno rovnou z lahve. Ale během toho zírání z okna mi najednou došlo, co potřebuji udělat. Koupit si svůj vysněný dům. A dál si to musíte představit jako v těch filmech, kde na pozadí hudby jedou krátké záběry jak hlavní hrdina makal, než dosáhl kýženého cíle, něco jako Rocky :-).

  •  sedím v rozbordeleném bytě s lahví vína v ruce a sjíždím sreality
  •  nevěřícně a se směsí radosti a nervů na dranc v tváři zírám na obrazovku, protože jsem našla svůj vysněný dům
  • celou noc nespím a nad hlavou mi běhají svítící čísla
  • jedu na prohlídku a rozhodnu se během prvních pár vteřin
  • pochybuji, zda to zvládnu a sympatický pan majitel je ochotný počkat (no nakonec čekal chudák opravdu dlouho) než si vyřídím hypotéku a potřebné věci, protože je prostě hrozně hodnej
  • tluču v bance hlavou do stolu, protože opět něco pokazili
  •  v telefonu blokuji svého hypotečního makléře
  • leje ze mě pot stresu
  • konečně si třesu rukou nad podepsanou hypotékou s paní v bance
  • šťastná sedím na dřevěné terase mezi kytičkami a přijdou ke mě způsobné a čistě oblečené děti a každé si z jedné strany přisedne (V žádném případě nejsou kluci napůl svlečení, špinaví a nezačnou se na mě věšet a lézt mi na hlavu. Sice by to bylo pravdě blíž, ale do těch sekvencí podtrhnutých hudbou se to nehodí). Pak se ještě přidá kočka a pes, kteří si také způsobně sednou (kočka mi nezačne ocucávat rukáv a pes neprdí)

Bylo to těžké, ale stálo to za to. Jsem šťastná, v pohodě a nadšená ze všeho v mém novém bydlišti a v novém životě. Ze sousedů, z výhledu, z oveček na louce, z koní na kopci. Zjistím, že proti očekávání mě občas někdo pozve na rande. A ještě častěji zvu někoho na rande já. (další spousta materiálu pro články, o které nepřijdete, nebojte se :-) Moje milovaná sestra se rozhodne nastěhovat s rodinou o pár domů vedle. Idylka.

Na podzim roku 2015 už byl život a svět zase v pořádku. Jen jsem byla strašně unavená. Kdo by se tomu divil, po takovém roce. Kdo by se divil, že jsem dostala těžkou anginu a mononukleózu. Až když mě začala brnět půlka jazyka a obličeje, tatínek mě poslal na magnetickou resonanci.

A tam mi našli zhoubný nádor na mozku.

Ano, vím, že to není fér, ale skončíme v tom nejnapínavějším! Už ani slovo, zbytek bude zase příště. Teď hezky hlavičky na polštáře, přikrýt se peřinou a spát.

 

Nedokonalé narozeniny

Zapomněla jsem na narozeniny mého nedokonalého blogu! Byly předevčírem. Ale slavit je o dva dny později je myslím v souladu s tématem tohoto blogu. Jak mi nedokonalý blog změnil život a co se za ten rok všechno přihodilo? Rozhodně to byla pro mě velká změna, takže pokud se s něčím sami také potýkáte, zkuste o tom začít psát a změna se dostaví!

Moje výkonnost se zcela jasně zvýšila. V „civilu“ jsem maminka dvou malých dětí a k tomu pracuji, převážně z domova. Určitě mělo vliv i to, že menší dítě trochu vyrostlo, ale psaní nedokonalého blogu mi pomohlo hodně. Pojmenovala jsem a dobře poznala všechny ty fenomény, které mi „bránily“ v produktivní práci.

 Strach jít s kůží na trh je téměř pryč! Po roce psaní nedokonalého blogu to najednou téměř není problém. Samozřejmě, byly nějaké negativní komentáře a nepříjemné emaily, ale kupodivu se mě skoro vůbec nedotkly. Prostě se někomu nelíbí můj blog. Toho jsem se fakt tolik bála? Samozřejmě je jiné, když něco děláte pod svým jménem a jste hodnoceni člověkem, na kterém Vám záleží. Ale po vyzkoušení nanečisto je to jednodušší, true story :-)

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale za poslední rok jsem publikovala dvě básně (zde a zde), několik úplných nesmyslů, celý nedokonalý slovníček je vlastně jen seznam mých bláznivých nápadů, spoustu článků ve kterých odhaluji své zranitelné a kritiky se bojící ego. A setkala jsem se s tak milým přijetím od čtenářů a bloggerů (děkuji Protivné Blondýně za její obsáhlý mail, kde mi zcela nezištně dala spoustu tipů a rad do začátku).  Díky Vám všem, kteří mě na mé cestě podporujete, každý komentář, každý lajk, každý email mě potěšil. Bez Vás, kteří sem občas zabrousíte, bych se na psaní vykašlala, takže Vám vděčím za pozitivní změny v mém životě.

Na závěr se s Vámi chci podělit o jednu věc, kterou bych před rokem zaručeně neřekla, nenapsala, ba ani bych si ji nepomyslela. Miluju své články! A jsem na ně hrdá. Líbí se mi všechny a zdají se mi dokonalé a nechtěla bych je změnit. Opravdu. Wow… Jen ten pravý sebemrskačský perfekcionista (jako jsem já) plně ocení, jaký pokrok to je :-)

Můj favorit mezi články je Jak jsem o vlásek unikla smrti a Základ šatníku – Barbar Conan, Xena a Gandalf. Pokusím se takových napsat víc, protože mě opravdu baví.

Pokud nejsem příliš smělá, napište mi jaké články bavily Vás a vůbec, co si vlastně o nedokonalém blogu myslíte a tak. K narozeninám nakonec bilancování patří.

:-)

Díky, díky, díky,

Vaše Nedokonalá

Ať žije nedokonalost!

 

Jak vzniká nedokonalý článek – báseň

Milí čtenáři mého nedokonalého blogu,

moc Vám všem děkuji za Vaši přízeň v roce 2012. Nedokonalý blog se utěšeně rozrůstá, už má 70 článků a 112 komentářů (polovina z nich jsou sice moje odpovědi Vám, ale stejně, hurá!).

V tomto článku Vám nechám nahlédnout do zákulisí, dozvíte se, jak nedokonalé články vznikají. A tentokrát formou moderní básně.

Jak vzniká nedokonalý článek

Nápad

Je dobrý? Snad…

Ale jak to napsat?

Raději už snad solitaire hrát

Či na facebooku sondovat

Odporně prokrastinovat.

Napsáno – dlouhé – proškrtat

Pak už jen obrázek tam dát

Však na pinterest nekoukat

o 1 hodinu 13 minut strávených na pinterestu později (zde udělat při recitaci 1hod 13 minut pauzu)

Kostky jsou vrženy

Teď čekat, marně štkát

A potom lajky počítat

Proč nemohli víc lajků dát?

Což nelíbilo se to snad?

Půjdu se raděj zahrabat…

Najednou je tam komentář

Půlnoční čtenář našel čas

Špunt ze šampusu (ve skutečnosti je to sekt) BUCH!

A PRÁSK!

A pak konečně jít spát.

 

Dlouho jsem nepsala a stydím se

Dnes je to přesně měsíc, co jsem vydala poslední článek. Byla jsem na suchu s nápady. A po té, co jsem zjistila, že už týden nebyl nový článek, zastyděla jsem se natolik, že jsem začala svůj blog ignorovat, nechodila na nedokonalý facebook a neotvírala mail, prostě jsem se vyhýbala všemu, co mi připomínalo mou neschopnost napsat další článek.

Tento stav není nic nového, zažívala jsem to samé už ve školce (neměla jsem nasbírané a vylisované podzimní listy), na základce (čtenářský deník), na gymplu (většina všech úkolů a povinností) a na vysoké (všechno).

Pomůže to něčemu? Zvenku by to vypadalo, že ne. Ale buďme realisté. Dělat to zřejmě nepřestanu, takže si v tom něco pozitivního najít musím. Takže ano, je to dobré, protože pak je ještě těžší začít znovu a to je pro mě nová výzva a důvod vydat ze sebe to nejlepší. .-)

A jak tak nad tím přemýšlím, možná je to zároveň i důvod, proč k těmto výpadkům dochází. Začít po nějaké době znovu není lehké. Ale ze zkušenosti vím, že nejlepší je prostě začít. Takže opět (po kolikáté už) znovu začínám!

Proč nehejtuju

Nechávám za sebe promluvit klasika. V tomto případě duo Suchý a Šlitr.

Stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat.. znáte?

Já tuhle píseň miluji a doufám, že se nedopustím přílišné svatokrádeže, když si s ní trochu pohraji a přizpůsobím ji svému nedokonalému já. Ono je totiž pěkné kochat se uměním a kvalitní četbou. Ale v současné době, abych nebyla pokrytec, mám trochu jiné kamarády.

Stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat

však trenčkot této fazóny mi vlastně nikdy dobře nepad´

A proto marně čekáte, kdy k tepání se přikročí,

mám PC filmy zaváté a po babičce …filmy pro pamětníky

Ptáte se, proč jsem za sto let, se ani jednou nezachmuřil?

Přestože kolem vadnul květ a vichr někdy krutě zuřil?

Mně totiž osud nadělil několik dobrejch kamarádů,

a tak mi ušlo, že jsem žil, někdy i potmě nebo v chladu.

Sheldon Cooper, ten rozsvítil mou hlavu jak solární panel,

a v tom světle jsem pochytil že je tu taky Coco Chanel,

jo Coco přišla vždycky chic a Marc Jacobs, další z toho spolku,

nakreslil pro mě jindy zas kabát a šaty bez okolků.

A bylo u nás veselo, Harry Potter zahnal mozkomory,

Hercule Poirot mě líbal na čelo a Glum vylezl ze své nory…

Barney Stinson ten posvačil na bříšku plavovlasé dívky

a já se divit nestačil, když dal si růži do knoflíkové dírky.

A zatím kolem běžel čas a mně unikly souvislosti

No nedivte se prosím Vás…v takový krásný společnosti!

Prosím, omluvte rytmus a vůbec úroveň veršů, mužský rod, který jsem nechala nezměněný atd. Toto ani nelze nazvat nedokonalým veršem, to by byl čirý alibismus. Ale aspoň už víte, proč nehejtuju!

Perfekcionismus je jako zeď

Mám ohromnou radost, protože mi přišel první email od čtenářky! Dala jsem odkaz na svůj blog do diskuse pod tento článek a díky tomu na něj narazila čtenářka H. Docela mě to motivuje k tomu, abych občas odkaz na svůj blog někam hodila. Je mi to zatím pořád trochu blbé, nechci se „vtírat“. Ale na druhou stranu, pokud to vede k setkávání s lidmi, kteří mají podobný pohled na věc, tak ta trocha vtírání se stojí za to.

Čtenářka H. mi napsala velmi milý email, ve kterém vyjádřila zajímavou myšlenku. Cituji:

Perfekcionismus je jako zeď mezi mnou a – zkráceně – světem. Nevztahuje se jen na vnější svět, ale brání mi být v přirozeném kontaktu i sama se sebou. Než abych připustila, že něco, co udělám, nebude dokonalé, raději to neudělám. Vím totiž, že dokonalé to nebude nikdy (vycházejíc z toho že dokonalost má prostě nekonečný strop) a nechávám se tím odradit.

Je to velmi trefně napsáno, děkuji Ti za to, milá H. Každý kdo je podobně „praštěný“ určitě přesně ví, o čem mluvíš.

A napadá mě k tomu ještě toto. Kdo je za zdí, ten sice přichází o spoustu legrace, ale je v bezpečí. Možná, že i to je jeden z důvodů, proč si tuto zeď okolo sebe budujeme. Schováváme se před možným neúspěchem a spoustou dalších strašáků, které ani třeba neumíme pojmenovat. A život pak utíká kolem bez nás. A to je škoda.

Zkrátka, jít do boje s perfekcionismem chce pěkný kus odvahy. Můj blog a má veřejná snaha o nižší nároky na sebe samu (což jde trochu proti proudu doby) snad bude sloužit jako podpora pro ostatní i pro mě na této nebezpečné a obtížné cestě.

Už píšu jeden měsíc

Nedokonalý blog je na světě něco málo přes měsíc a musím říct, že už cítím jeho blahodárné působení. Celkem rychle jsem pochopila, že musím velmi slevit ze svých nároků na články, pokud chci vůbec nějaké zveřejnit. I když jsem chtěla psát denně a to se mi zatím nedaří, nejsem kvůli tomu na sebe rozčílená. Měla jsem sice občas nějakou práci, ale většinou jsem nenapsala článek spíš kvůli lenosti, nedostatku inspirace, strachu z trapnosti a prostě celkové nedokonalosti.

Několik věcí mi udělalo ohromnou radost. Především podpora ostatních blogerů. Napsala jsem Protivné Blondýně a dostala od ní dlouhý email plný rad a tipů pro začínající blogery. Díky, Blondýno! I za tu kritiku (au), máš ve všem pravdu.

Další velkou radost mám z článku, který o mém blogu napsala Harimata na svém blogu Neznám nudu! Celý článek je zde a já za něj Harimatě tímto moc děkuji. Je úžasné vidět, že nejsem zdaleka sama, kdo se pere se svým vnitřním kritikem.

Na nedokonalém facebooku přidal velmi milý komentář Dokonalý Gentleman, což mě potěšilo obzvlášť, protože jsme zaměření opačným směrem :-).

No a dokonce mi přišel i email od čtenářky! Ale o tom až zítra.

První krůčky s kůží na trh

Včera jsem udělala na své poměry velmi odvážnou věc. Založila jsem si facebookový profil Anča Nedokonalá (nevím, jak založit pouze stránku) a k tomu facebookovou stránku Nedokonalá. Zkusmo jsem i několik lidí přidala do přátel, úplně náhodně jsem vybrala pár lidí a pak už mi facebook sám nabízel nové a nové. Je mi strašně nepříjemné někoho otravovat a příliš na sebe upozorňovat, ale pokud chci čelit svému strachu z nedokonalosti a jít s kůží na trh, tak tento blog někdo číst musí.

Jako každý perfekcionista jsem i já svůj vlastní největší kritik, takže bych se neměla bát kritiky ostatních. Ono je pěkné sama si své chyby omlacovat o hlavu, ale něco úplně jiného je, když Vás někdo na tyto chyby upozorní. Tím se vlastně obavy zhmotní, už to nejsou jen výplody mysli. A mé ego už bere tento blog jako svou součást, takže kdo kritizuje blog, ten kritizuje mě. Ale jak známe z pohádek, svému strachu je nutno čelit. A rozhodně je jednodušší čelit něčemu hmotnému. Největší strach máme přece ze strašidla pod postelí, nebo někde za rohem.

Takže doufám, že se nějaké té kritiky dočkám a že cesta k přijetí mého nedokonalého já právě začíná.

 

DIY

Úplně chápu maminky na mateřské, které propadnou tvořilkovství a bydlenkovství. Práce s dětmi je náročná, ale viditelný výsledek nenabízí. Alespoň tedy z krátkodobého hlediska. I já jsem teď, když jsem doma s dětmi (no dobrá, ještě u toho trochu pracuji, ale to je práce. Já nechci pracovat, já chci tvořit!), pocítila potřebu tvořit. Věnovat se něčemu hodinu až dvě a hned vidět výsledek.

Manuální práce za účelem výroby užitečného předmětu má několik výhod pro nás, kteří se chceme zbavit perfekcionismu. Pod záminkou práce si můžeme hrát a nemusíme se cítit provinile, že jsme příliš líní a že ve dřezu je neumyté nádobí. Děláme přece něco užitečného! Pokud si vybereme dostatečně snadný cíl, je radost z jeho dosažení téměř jistá. A pokud si vybereme něco, co vyžaduje nákup v Hornbachu, pak je tu i záminka pro cestu do Hornbachu. Hornbach, IKEA a zahradnictví Chládek či Líbeznice, to je pro mě něco jako výlet do Disneylandu.

Nevím, čím to je, ale při ruční práci zapomínám na perfekcionismus a dokážu se radovat z přítomné chvíle a z té činnosti. A dokážu sama sobě odpustit i nějakou tu nedokonalost výsledného produktu. Asi je to tím, že to v podstatě dělám pro ten zážitek výroby. A ten je vždy dokonalý:-)

Blog

Proč jsem se rozhodla psát tento blog? Abych se odnaučila perfekcionismu. Ano, slyšíte dobře. V době, kdy jsou perfekcionisté vynášeni do nebe a workoholik je považován za ideálního zaměstnance, já se chci svého perfekcionismu zbavit. A vedla k tomu shoda těchto okolností:

1. „Nesmíš být taková perfekcionistka!“ To je věta, kterou jsem slýchávala celkem často. Ale já přece žádná perfekcionistka nejsem! Protože kdybych byla, měla bych všechno perfektní. A já nemám perfektní nic. Můj život je chaotický, skříň nikdy nevydrží zorganizovaná podle barev, řidičák už rok nemám vyřízený, to obočí mám každé jiné, ještě jsem nikdy v životě nebyla na kosmetice, zase jsem zapomněla na zubaře, těch pět kilo navíc stále ještě není dole, emaily odpovídám pozdě, příliš času trávím prokrastinací… A pak mi to došlo. Být perfekcionistkou neznamená být perfektní. Znamená to být věčně nespokojená. A to nechci.

2. Narazila jsem na tento citát: Don´t let perfection get in the way of good enough! No, tak to je přesně můj případ. Tak dlouho se s něčím piplám, aby to bylo dokonalé, až to nakonec nedotáhnu do konce, případně nezačnu dělat vůbec.

3. Svým obavám se má člověk postavit čelem, takže jdu s kůží na trh a zcela nesystematicky a bez jakéhokoliv plánu se chci pustit do psaní. Budu se snažit psát bez sáhodlouhého promýšlení a připravování. Ale zase to s tou odvahou nechci přehánět, všeho moc škodí, takže zůstávám pěkně schovaná za svou nedokonalou identitou.

4. Už před nějakou dobou jsem pochopila, že pokud se člověk rýpe ve svém nitru a svých jedinečných problémech, které nikdo jiný nemůže pochopit, pravděpodobně ty samé problémy řeší 83% lidí (true story!). Takže se chci o svůj boj s přízrakem perfekcionismu podělit veřejně.