Chci žít v New Yorku

Kdybych žila v New Yorku, bydlela bych v cihlovém domě s velkými okny a požárním žebříkem. Měla bych loftový byt na Manhattanu a na dveřích bych měla nějaký cool plakát. Možná jste slyšeli, že nájmy jsou v New Yorku extrémně vysoké a z většiny oken koukáte do protější zdi. No, ten můj byt by takový nebyl.

Samozřejmě bych se tam neflákala. Pracovala bych v nezávislé galerii nebo bych měla třeba kavárnu. Většinu své pracovní doby bych strávila se svými super kámoškami na kafi, případně bych zachraňovala firmu před krachem svým úžasným kreativním přístupem k věci.

Takto nějak se v New Yorku tráví pracovní doba :-)

Ač to zní podivně, z téměř nulového zisku své kavárny či galerie bych si celkem slušně žila. Chodila bych každý týden v novém oblečení, vše podle posledních trendů, vše od slavných návrhářů. Ano, měla bych na to, New York už je prostě takový.

Ano, nějak takhle by moje šaty mohly vypadat.

K jídlu jedině sushi, steak, případně nějaký zdravý a lákavý salát. A ke kávě samozřejmě pravý cheesecake. Jídlem bych se neustále cpala, aby si někdo náhodou nemyslel, že snad mám eating disorder.

Nesmím zapomenout na moje imaginární přátele. Ač vytížení ve svých cool profesích, stejně bychom se každý den scházeli na kafi nebo v baru. Měli bychom se prostě rádi i s našimi nedokonalostmi. Což by nebylo těžké, neboť bychom všichni byli dokonalí.

…A můj nejlepší kamarád by byl Neil Patrick Harris, to jsem zapomněla napsat :-)

 

 

Hobit ve filmu

Asi si po přečtení tohoto článku budete ťukat na čelo a říkat si, že byste chtěli mít mé starosti. Mě totiž poslední dobou strašně stresuje blížící se uvedení filmu Hobit do kin.

Pokud jste četli tento článek, jistě chápete, že se hlavně bojím toho, že film nebude přesně odpovídat předloze. Užila jsem si dost s Pánem prstenů. O Hobita se bojím nějak víc. Hobit je totiž mnohem více pohádkou než hrdinským eposem a tudíž jej může film mnohem více zkazit a tak nějak převálcovat.

Vzpomínám na své první setkání s knihou Hobit. Bylo mi 11 let, zrovna jsem se vrátila z letního tábora a měla jsem anginu. A protože můj tatínek považuje stonání za faktor, který výrazně snižuje kvalitu prázdninových dnů, vzal mě do knihkupectví, ať si aspoň vyberu knížku. Knihkupectví vypadalo celkem normálně, jako každé jiné knihkupectví. Tatínek vzal z police knihu, okamžitě se do ní začetl a nechal mě svému osudu.

Procházela jsem regály plné knih, zcela bez inspirace. Bez povšimnutí jsem minula police s dětskými knihami, pohrdlivým pohledem jsem sjela lesklé dívčí romány. Ani jsem nezaznamenala, že čím dále jdu, tím jsou knihy méně lesklé, přibývá kožených vazeb a víc a víc polic zdobí pavučiny.

Jasné světlo letního dne zůstalo kdesi daleko za mnou, pohybovala jsem se v šeru a už jsem neslyšela hovor lidí kupujících knihy. Zato jsem zaslechla syčivý šepot, který se mezi těmi starými knihami strašidelně rozléhal. Hlasu bylo velmi špatně rozumět, rozeznala jsem jen několik slov.

…ano, můj milášku…šníme to…milášku…

Náhle se ozval jasný hlas, který jakoby vnesl do tajemné atmosféry zdravý rozum.

„Řekl jste, že mi ukážete cestu ven, když vyhraji nad Vámi v hádankách. Mou poslední hádanku jste neuhodl!“

„…ššš…nefér otázečka milášku…“

Šla jsem za těmi hlasy a úplně jsem zapomněla, kde jsem. Jediné, co si pamatuji je tma, šepot a vlhká vůně podzemních prostor. Bez varování jsem najednou narazila do něčeho měkkého, suchého a vonícího tabákem. Po hmatu to byl nějaký vysoký člověk. Vzhlédla jsem a spatřila starého muže, který ale vůbec nevypadal staře. Jen měl vrásky a dlouhé šedé vousy. Jeho obličej byl ozářený teplým světlem, které jakoby vycházelo přímo z něj. Než jsem ze sebe vymáčkla omluvu či vysvětlení, šibalsky na mě mrknul a do rukou mi vrazil knihu.

Svět se se mnou zatočil hlavou dolů a zase zpátky a já jsem najednou stála v úplně prozaickém, sluncem ozářeném knihkupectví, plném úplně obyčejných knih s lesklými tituly jako například „Žij svůj sen“ a „Zeptej se mě, co se mi dnes zdálo a žij můj sen„.

Beze slova jsem podala tatínkovi knihu, kterou mi Gandalf (ano, uhodli jste, byl to on!) vrazil do rukou. Tatínek se odtrhl od své knihy, zaplatil protivné a tlusté prodavačce a jeli jsme domů.

Knihu jsem přečetla jedním dechem, téměř bez pausy za dva dny.

Tak teď snad konečně chápete, proč se bojím uvedení filmu Hobit do kin.

Nový Červený trpaslík – splněný sen a zázrak v jednom

Určitě znáte ten pocit. Dočtete oblíbenou knihu, skončí film, nebo třeba dokoukáte poslední sérii nějakého super seriálu. Přestože se říká v nejlepším přestat, že jednou to skončit musí a že by pokračování už stejně nebylo tak dobré,  v hlavě vás hlodá červíček pochybností.

Proč to vlastně musí skončit? Vždyť seriál neměl jediné hluché místo a  scénáristé sršeli nápady, herci se překonávali a vůbec celé to bylo tak nadupané, že by se jim nepodařila ještě aspoň jedna série? A proč by vlastně nemohla být stejně dobrá, nebo i lepší, než ty stávající? A jak máme poznat, že jsme v nejlepším a je potřeba přestat? 

Ano, zkušenost nám říká, že nekonečné natahování seriálů, knih či filmů až příliš často dopadne špatně. Z díla se stane jeho vlastní parodie a nakonec nám to zkazí i ty původní verze, které jsme měli rádi.

Ale občas i ten blesk výjimečně uhodí dvakrát do stejného místa. A proti veškeré pravděpodobnosti a zkušenosti najednou z čistého nebe se objeví nové díly vašeho nejoblíbenějšího seriálu. A jsou skvělé. Jako by se nic nezměnilo. Hrdinové jsou stejní a děj je snad ještě lepší a vtipy ještě vtipnější.

Přátelé, máme tu neuvěřitelnou čest a štěstí, že se tento zázrak stal za našich časů a u seriálu, kde se ani ti nejzapřísáhlejší příznivci už několik let neodvažovali doufat v pokračování.

Je jím nová desátá série seriálu Červený trpaslík!

Nachystejte květináče!

Můj vnitřní Dobby

Někdo má své vnitřní dítě, já mám vnitřního Dobbyho. Kdybych si mohla vybrat jednu věc, kterou mohu ve své hlavě vypnout, byly by to jeho výčitky. Otravují mi život, pozitivní motivaci nepřinášejí a jen mně utvrzují v tom, jak jsem neschopná.

Například ráda chodím do fitka. Nebo na masáž. Pedikůra je v podstatě nutnost. Ale jak si obhájit sama před sebou, že opouštím své děti a jdu dělat něco pro sebe? Když jdu do práce, jsem užitečná, protože vydělávám peníze pro rodinu. Ale nechat děti s hlídací slečnou a jít cvičit je pro mého sebemrskavého domácího skřítka v hlavě ta nejlepší potrava.

Milý Dobby, jak já Tě chápu…

Já vím, většina lidí si při čtení tohoto článku bude ťukat na čelo. Spokojená matka = spokojené dítě, tak co řeším. Bohužel, můj Dobby je vynalézavý.

 Kdybych nebyla neschopná, nepotřebovala bych tyto vymoženosti. Nohy bych si drbala pemzou každý den a pedikůra by nebyla nutná. Kdybych byla schopná nežrat, nemusela bych makat ve fitku. A měla bych víc běhat kolem dětí, to je tělocvik, který by mi měl na udržení váhy stačit. Asi kolem nich málo běhám – jsem líná. Masáž je zbytečný luxus, kdybych neprokrastinovala každý večer u počítače, nebolely by mě záda a nepotřebovala bych masáže. Vydržela bych dvě hodiny stavět lego a nenudila bych se u toho. Vždyť jsem se svými dětmi, co jsem to za matku, že si neužívám každou vteřinu…

Nejhorší je, že tyto výčitky mě stejně nedonutí k nějaké změně. Ta u mě přichází spíš z pozitivních podnětů. Jsou mi prostě úplně k ničemu. Ty věci, které mi můj Dobby vyčítá, dělám dále a jako bonus si za ně několikrát vynadám. Potřebovala bych někoho, kdo mě příště bude držet, tak jako Harry Potter Dobbyho.

Kdybych se místo mlácení se do hlavy raději rozhlédla kolem sebe a zajímala se o ostatní lidi. Já se sobecky hrabu ve svém loserovství, místo abych dělala něco užitečného. Třeba aspoň umyla nádobí od večeře… Vidíte to, už je tu zase Dobby! On je prostě opravdu vynalézavý. Ach jo.

 

Moji nejoblíbenější detektivové

Asi jsem to tu už zmiňovala, mám moc ráda detektivky. Nechápu, jak mohou být považovány za brakovou literaturu, když v nich lze nalézt tolik poučení a filosofických problémů. Ale o tom zas někdy příště. Dnes chci vytvořit jakýsi žebříček mých nejoblíbenějších detektivů. Sama netuším, jak to dopadne, takže s chutí do toho:-)

  1. Sherlock Holmes – to je bez diskuse. Sherlock byl prostě třída. Jeho cool podivnůstky, housle, kokain, vztah k ženám… Geniální detektiv, který neuznává nic než přísnou logiku, přesto však po generace vzbuzuje sympatie a lásku u svých čtenářů. Jeho vztah k doktoru Watsonovi (pozorný čtenář ví, že v povídce Tři Garridebové je Watson postřelen a Sherlock Holmes projeví svou lidskou stránku a má dojemnou starost o svého kamaráda) a k těm několika málo lidem, které si pustil blíže k tělu, jeho absolutní oddanost boji se zločinem, jeho úžasný životní styl, jeho nedbalá arogance a (v mých představách) i elegance, to vše mu zajišťuje oblibu napříč generacemi a staletími.
  2. Hercule Poirot – díky skvělé činnosti malých šedých buněk si druhé místo jistě zaslouží. Já na něm miluji především to, že je to takový britský antihrdina. Cizinec, ješitný, vždy upravený, nepije pivo, zato používá kolínskou. Takto si v době, kdy Agatha Christie své knihy psala, určitě nikdo v Británii bojovníka se zločinem nepředstavoval. A přesto si malý ješitný človíček získal celé Spojené Království a zbytek světa. 
  3. Sid Halley – jednoruký bývalý žokej, hrdina čtyř knih Dicka Francise. Evidentně autorův oblíbenec, nicméně místo něj by tu mohl být kterýkoliv jiný hrdina jeho knih. Statečný, férový a zároveň citlivý chlap, který se vysmívá fyzickému nebezpečí a bolesti, přitom je však schopen hlubokých citů. Je současný a může sloužit jako inspirace dnešním mužům, pro které je náročné najít v dnešní době svou roli. 
  4. Lord Petr – opět citlivý sympaťák, na kterého si ovšem žádný padouch nepřijde. Sečtělý aristokrat, který sbírá první vydání knih a je vyhlášeným milovníkem vína, evidentně autorčin vysněný muž a já se jí vůbec nedivím. Lord Petr je pokrokový, má příkladný vztah k ženám a uznává jejich rovnoprávnost a nemá rád válku a násilí. Přesto však není trapný intelektuální srábek, ale naopak muž, který má nad hrubým násilím vždy navrch.
  5. Slečna Marplová – znalkyně lidských srdcí, jejich slabostí a tajností, odpůrkyně zla a ztělesnění ideální tetičky. Domácká atmosféra knih evokuje pocit bezpečí u čtenáře. Je to v pořádku, teta Jane to vyřeší a ještě upeče buchtu. 
  6. Colombo – jeho baloňák, jeho gesta, jeho žena. A ten způsob, kterým přivádí vrahy postupně během vyšetřování k absolutnímu šílenství. Nejšarmantnější vagabund, jakého znám.
  7. Otec Brown – skromný mistr paradoxu a člověk věřící v Boha i v ďábla, v lidské dobro a možnost nápravy (jeho přátelství s bývalým zločincem Flambeau) a v lidské zlo, které se nezastaví ani před vraždou. 

Proč si zrovna tito detektivové získali mě a milióny dalších čtenářů? Určitě ne pro jejich detektivní schopnosti (hned dedukce Sherlocka Holmese jsou velmi diskutabilní). Je to jejich charakter, lidskost a hlavně jejich drobné nedokonalosti, co nám je tolik přibližuje.

A boj se zlem samozřejmě, ten nevyjde z módy nikdy.