Nedokonalý návrat Nedokonalé

Po třech letech se s láskou a dojatá vracím ke svému blogu. Poslední nevydaný koncept článku je z listopadu 2014. Má název Noční můra a svěřuji vám v něm, že se moje manželství rozpadlo. Není dopsaný, bylo to ještě příliš čerstvé. Ale nebojte se, na nedokonalém blogu se nic nezahrabává pod koberec, o rozvodu napíšu a brzy.

Rozchod byl těžký, ale nebojte se, po roce jsem se zmátořila, vstala z popela, očistila si šaty, nahodila červenou rtěnku, nasadila si s nedbalou elegancí sluneční brýle (aspoň tak si to pamatuji já) a vydala se na cestu za novým životem. Neodcházela jsem bohužel do západu slunce, odstěhovala jsem se na jih od Prahy, takže jsem šla směrem do plného slunce, pokud bylo poledne, avšak ráno, nebo večer.. no nechme toho.

Dodnes nevím, jak jsem zvládla, co následovalo. Byla jsem nešťastná, plná úzkostí, bez peněz a bez energie dělat cokoliv jiného, než zírat z okna a pít víno rovnou z lahve. Ale během toho zírání z okna mi najednou došlo, co potřebuji udělat. Koupit si svůj vysněný dům. A dál si to musíte představit jako v těch filmech, kde na pozadí hudby jedou krátké záběry jak hlavní hrdina makal, než dosáhl kýženého cíle, něco jako Rocky :-).

  •  sedím v rozbordeleném bytě s lahví vína v ruce a sjíždím sreality
  •  nevěřícně a se směsí radosti a nervů na dranc v tváři zírám na obrazovku, protože jsem našla svůj vysněný dům
  • celou noc nespím a nad hlavou mi běhají svítící čísla
  • jedu na prohlídku a rozhodnu se během prvních pár vteřin
  • pochybuji, zda to zvládnu a sympatický pan majitel je ochotný počkat (no nakonec čekal chudák opravdu dlouho) než si vyřídím hypotéku a potřebné věci, protože je prostě hrozně hodnej
  • tluču v bance hlavou do stolu, protože opět něco pokazili
  •  v telefonu blokuji svého hypotečního makléře
  • leje ze mě pot stresu
  • konečně si třesu rukou nad podepsanou hypotékou s paní v bance
  • šťastná sedím na dřevěné terase mezi kytičkami a přijdou ke mě způsobné a čistě oblečené děti a každé si z jedné strany přisedne (V žádném případě nejsou kluci napůl svlečení, špinaví a nezačnou se na mě věšet a lézt mi na hlavu. Sice by to bylo pravdě blíž, ale do těch sekvencí podtrhnutých hudbou se to nehodí). Pak se ještě přidá kočka a pes, kteří si také způsobně sednou (kočka mi nezačne ocucávat rukáv a pes neprdí)

Bylo to těžké, ale stálo to za to. Jsem šťastná, v pohodě a nadšená ze všeho v mém novém bydlišti a v novém životě. Ze sousedů, z výhledu, z oveček na louce, z koní na kopci. Zjistím, že proti očekávání mě občas někdo pozve na rande. A ještě častěji zvu někoho na rande já. (další spousta materiálu pro články, o které nepřijdete, nebojte se :-) Moje milovaná sestra se rozhodne nastěhovat s rodinou o pár domů vedle. Idylka.

Na podzim roku 2015 už byl život a svět zase v pořádku. Jen jsem byla strašně unavená. Kdo by se tomu divil, po takovém roce. Kdo by se divil, že jsem dostala těžkou anginu a mononukleózu. Až když mě začala brnět půlka jazyka a obličeje, tatínek mě poslal na magnetickou resonanci.

A tam mi našli zhoubný nádor na mozku.

Ano, vím, že to není fér, ale skončíme v tom nejnapínavějším! Už ani slovo, zbytek bude zase příště. Teď hezky hlavičky na polštáře, přikrýt se peřinou a spát.

 

The „No“ Woman

Existuje prý jakýsi člověk, který se rozhodl na všechny otázky odpovídat ano. Vše, co odsouhlasil, také vykonal. Prožil rok plný neuvěřitelných dobrodružství, zcestoval celý svět, poznal spoustu lidí a rozdával pozitivní energii kam se podíváš. Pak o tom napsal knihu nebo co, natočil film, zbohatl, stal se svatým, nevím. Jsem příliš vyčerpaná cokoliv gůglovat. Tuším, že si říkal The Yes Man.

Vždy v době před Vánoci si na tento příběh vzpomenu. A napadá mě k tomu několik veskrze negativních a skeptických věcí. Takže pokud čekáte příval pozitivna o „Yes Man“ přístupu, raději nečtěte dál.

Protože když slyší průměrná žena (a ani nemusí být matkou malých dětí) příběh Yes Mana, pravděpodobně se hrůzou osype. Na všechny ty prosby a manipulativní žádosti odpovídat ano? Nikdy!

  Jak by to dopadlo, kdybych na vše odpovídala ano?

Zatímco Yes Man se setkával s výzvami tohoto typu: „Byl jste někdy v Barceloně? Až přijedete, musíte přespat u nás a jet s námi na výlet do naší soukromé vinice.“

Já se setkávám s výzvami tohoto typu: „Už máš nakoupené dárky? Já letos nestíhám, mohla bys nakoupit i za mě?“

Lidi mě žádají o drobné služby, malé věci, které mi nezaberou téměř žádný čas. „Když už to myješ, umyj i můj hrnek.“ „Když už hledáš ubytování v Alpách, podívej se mi na Austrálii, něco levného s bazénem a vlastní čokoládovnou.“

Protože to jsou často drobné věci, odkýveme je automaticky. Jenže pak přijdou Vánoce a najednou je každá minuta drahá.

Proto jsem se rozhodla, že se stanu The No Woman. Budu říkat ne na většinu těchto drobných službiček.

„Podíváš se se mnou na toto video?“

„Ne.“

„Zajdeme někdy na kávu?“

„Ne.“

„Mohla bys pro mě zadarmo udělat to, čím se normálně živíš? Stejně to děláš, tak jeden kšeftík zdarma ani neucítíš.“

„Ne.“

A naučím se říkat ne i sama sobě. Facebook je plný skvěle uklizených bytů, nazdobených adventních věnců a kil napečeného cukroví? Znamená to pro mě něco?
„NE!“ „Ne, ne, ne, ne, ne.“ (Wow, tohle mi dělá dobře:-) )

Já se tak těším. Stanu se The No Woman. Zbavím se všeho. Věcí, které jsem slíbila jen díky nejasnému pocitu viny, že když už tazatele nemám ráda, aspoň bych pro něj mohla něco udělat. Přestanu se trápit výčitkami, přestanu dělat věci jen proto, že jsem svému vnitřnímu bachaři nedokázala říct ne.

 Budu volná. Začnu dělat věci, které sama chci a které mě baví. Zažiju neuvěřitelná dobrodružství, procestuji celý svět, poznám spoustu lidí a budu rozdávat své znalosti o tom, jak říkat neustále všemu ne. Napíšu o tom pak knihu, nebo film, vydělám prachy a budu slavná. Budu The No Woman.

 

 

Život začíná být fér

V pubertě člověk velmi rychle pochopí, že život není fér. Po krátké morální kocovině, provázené proklínáním Rychlých Šípů, Hochů od Bobří řeky, Včelky Máji a Ferdy Mravence, se s tím smíříme a energii věnujeme hledání oblastí, kde je život nefér v náš prospěch.

Hezká tvářička v dětství a v pubertě znamená mnoho. Stejně jako fakt, že někomu prostě nenaskáčou beďary. Není k zahození mít bohaté rodiče, být vtipný či šikovný ve sportu. Zcela bez námahy disponovat nádherným tělem, které zvyšuje tep opačnému pohlaví.

Některým lidem je naděleno bohatě. Zcela nezaslouženě má nejkrásnější holka ze třídy s parádní postavou zároveň i bohaté rodiče, nekonečnou zásobu oblečení, vede basketbalové družstvo a celé dny se cpe hranolkama a čokoládou, aniž přibere jediné deko. Podobné to je u kluků. Někteří se prostě narodit umí.

Na druhé straně barikády stojí průměrní, nezajímaví, chudí a oškliví. Vidíte je, jak tam rozpačitě postávají a nevědí kam s rukama? Odvracejí tváře v tom typickém puberťáckém gestu, které je mylně vykládáno jako pohrdání. Oni ve skutečnosti chtějí schovat beďary.

Zdá se to jako smutný příběh, ale není. Tohle je pouze začátek. Po třicítce začne být život fér.

Narodit se s pěknou postavou je jistě fajn. Ale po třicítce už na svou vnitřní spalovnu spoléhat nelze. Pokud má někdo po třicítce pěknou postavu, vsaďte boty, že cvičí a hlídá si jídelníček. 

Být mazánek rodičů a ohromovat spolužáky elektronickými hračkami nebo značkovým oblečením, to je jistě fajn. Ale po třicítce měli už i děti méně štědrých rodičů dost času postarat se o svou finanční situaci. A velmi často to udělali.

Můj tatínek mi jednou řekl: Do třiceti nikdo nemůže za to, jak vypadá. Po třicítce už ano.

 To je velká pravda. I nenápadní kluci, o které by v pubertě dívčí oko ani neopřelo kolo, začínají po třicítce vypadat zajímavě. A pokud ne, mohou se stát atraktivními i díky úspěšné kariéře. Nemusí jít nutně o peníze, ale máloco je tak sexy jako chlap, který se vyzná v tom, co dělá, a ví o tom.

Absolutní antitalent na sport, který pravidelně cvičí deset let, hravě porazí bývalou hvězdu školního hřiště, která si stejných deset let válí šunky.

Ať už jste patřili na gymplu mezi ty „cool“ lidi, průměr nebo úplné losery, zapomeňte na to. Vůbec na tom nezáleží a je to jedno. Teď je to na nás. Což není vždy zábava a občas to bolí, ale je to o něco víc fér. :-)

Je perfekcionismus jen výmluva?

 Přehnaný perfekcionismus neslouží k tomu, aby nás podněcoval k co nejlepšímu výsledku. Většinou je jeho působení širší a důvody jeho existence jsou hlubší. Co vlastně získáváme, když na sebe navalíme nerealistické požadavky?

Jedna z věcí, kterou získáme je výmluva. Jsou vám tyto věty povědomé? Také je na vás váš vnitřní sabotér valí jednu za druhou?

  • Není to perfektní, takže to nemůžu odevzdat /odeslat /upéct /vyřídit.
  • Když to nemůžu udělat perfektně, raději to neudělám vůbec.
  • Mohla bych udělat aspoň část, ale nemá cenu začít, pokud to nemohu udělat celé.
  • Nemám správné nástroje.
  • Musím mít nejdříve perfektně sladěné šanony a zorganizovaný stůl.
  • Všichni jsou tak cool a perfektní, určitě mnou pohrdají od pohledu, takže se s nimi nebudu raději ani bavit (díky tomu mě nemůžou odpálkovat).
  •  Nebudu tančit /zpívat /běhat bláznivě po louce, protože když se projevím spontánně, budu zranitelná. Raději si ale budu namlouvat, že je to proto, že tuto činnost neumím perfektně, případně u toho nevypadám perfektně.

Asi takhle si to představuji, bez takto zorganizovaného stolu nemohu nic udělat. (což v mém případě znamená, že nebudu pracovat nikdy) :-)

Tohle jsou všechno celkem jasné a logické výmluvy, které nám perfekcionismus denně laskavě poskytuje a díky kterým můžeme vesele zůstávat ve své ulitě.

Ale existují mnohem hlubší a nebezpečnější výmluva, která není na první pohled tak patrná.

  •  Upínáme se na výsledek, abychom nemuseli vnímat a prožívat proces.

Tím, že se neustále zajímáme, zda náš výkon a produkt naší práce budou perfektní, zapomínáme, že to, co se děje kolem, je život.

Perfekcionismus nám krade náš život. Nedovolme mu to.

Mé hygienické zahradničení

Můj sen je mít krásný dům se zahradou v centru Prahy. Ano, nereálné. Takže máme jak se říká „the next best thing„. Byt ne tak úplně v centru Prahy a v pěšky dosažitelné vzdálenosti zahrádku. Ano, podařil se mi úžasný zásek a stali jsem se zahrádkářkou(???) ze zahrádkářské kolonie. Pěstování vlastních rajčat je teď velký hit mezi českými foodies, ale to nebyl můj případ. Já jsem chtěla jen výběh pro děti, kde se samy zabaví a já budu poklidně pít kávu a rozjímat pod stromy.

Jenže má přirozená činorodost nic takového nedovolila, s vervou jsem se pustila do zvelebování zahrádky a zcela se nadchla pro kytičky, okopávání záhonků, domácí ředkvičky, rybíz a šťastné zablácené děti.

 Na tomto místě na sebe musím prozradit jednu slabůstku. Jsem tak trochu štítivá. Nemám ráda různé slizké věci a vůbec neuspořádanou směs věcí neznámého původu, které by se mě nedej bože mohly dotknout. Takový ten mišmaš, který zbude ve dřezu po umytí nádobí, vyndavám pomocí ubrousku a některé domácí práce dělám raději v rukavicích.

 Proto jsem se rozhodla, že budu zahrádkařit hygienicky. Především jsem nechtěla mít kompost. Kompost se mi vždycky hnusil, smrděl a vůbec, odpad můžu házet do pytle a cestou ze zahrádky vyhodit do kontejneru. Pracovat na zahradě? Jedině v rukavicích a nedotýkat se hlíny. Substrát ze zahradnictví to jistí, ten je pěkně kupovaný a hygienický. Rozčilovala mě celková entropie, která na zahrádce vládne. Rostliny si rostou jak chtějí, protože zahrada je stará, občas někde uprostřed trávníku vyraší tulipán nebo jahoda. Ano, jsou hezké… Ale nejsou uklizené a uspořádané a nerostou podle plánu. A nejsou barevně sladěné.

Ach, jak jsem byla blbá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zahrádkaření mě změnilo. Už nejsem princezna fiflena. První, co padlo do propasti zapomnění byly rukavice. Člověk v nich nemá cit v prstech a neustále si je oblékat a svlékat je otrava. A co víc, patlání se v hlíně už mi nevadí, naopak, užívám si to. Dnes jsem při rvaní plevelu ze záhonu dokonce sáhla na slimáka a nejen, že jsem přežila (zatímco slimák chudák nepřežil), ale nenásledoval žádný jekot a hysterčení. Na takové věci není čas.

Další na řadě byl kompost. Ten už taky mám, a jak si ho hýčkám. Dokonce doma hážu veškerý biologický odpad (nebo jak se tomu říká) do kbelíku na balkóně a jednou za čas donesu na kompost. Neustále mám obavy, že je kompost příliš suchý a málo „pracuje“. Toužebně očekávám krásný a bohatý materiál pro záhonky. Nějaké to dětské svačení se špinavýma rukama také neřeším. Jakmile překročíme hranice zahrádky, vše beru automaticky jako čistou špínu.

Mám radost ze všeho, co na zahrádce vyroste. A dokonce sama vysévám semínka úplně neuspořádaně a chaoticky, květiny stále nejsou sladěné a objevují se na těch nejméně pravděpodobných místech. A dokonce mi je úplně jedno i to, že ta má dvouletá snaha není vlastně moc vidět. Děti jsou malé a moc mě toho udělat nenechají. Ale nakonec, původně to měl být výběh pro děti, tak co.

Tak si říkám, že když jsem se takto bezbolestně transformovala na zahrádce, měla bych to zvládnout i v jiných oblastech. Jen jsem zatím nepřišla na to, jak.

Nedokonalé narozeniny

Zapomněla jsem na narozeniny mého nedokonalého blogu! Byly předevčírem. Ale slavit je o dva dny později je myslím v souladu s tématem tohoto blogu. Jak mi nedokonalý blog změnil život a co se za ten rok všechno přihodilo? Rozhodně to byla pro mě velká změna, takže pokud se s něčím sami také potýkáte, zkuste o tom začít psát a změna se dostaví!

Moje výkonnost se zcela jasně zvýšila. V „civilu“ jsem maminka dvou malých dětí a k tomu pracuji, převážně z domova. Určitě mělo vliv i to, že menší dítě trochu vyrostlo, ale psaní nedokonalého blogu mi pomohlo hodně. Pojmenovala jsem a dobře poznala všechny ty fenomény, které mi „bránily“ v produktivní práci.

 Strach jít s kůží na trh je téměř pryč! Po roce psaní nedokonalého blogu to najednou téměř není problém. Samozřejmě, byly nějaké negativní komentáře a nepříjemné emaily, ale kupodivu se mě skoro vůbec nedotkly. Prostě se někomu nelíbí můj blog. Toho jsem se fakt tolik bála? Samozřejmě je jiné, když něco děláte pod svým jménem a jste hodnoceni člověkem, na kterém Vám záleží. Ale po vyzkoušení nanečisto je to jednodušší, true story :-)

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale za poslední rok jsem publikovala dvě básně (zde a zde), několik úplných nesmyslů, celý nedokonalý slovníček je vlastně jen seznam mých bláznivých nápadů, spoustu článků ve kterých odhaluji své zranitelné a kritiky se bojící ego. A setkala jsem se s tak milým přijetím od čtenářů a bloggerů (děkuji Protivné Blondýně za její obsáhlý mail, kde mi zcela nezištně dala spoustu tipů a rad do začátku).  Díky Vám všem, kteří mě na mé cestě podporujete, každý komentář, každý lajk, každý email mě potěšil. Bez Vás, kteří sem občas zabrousíte, bych se na psaní vykašlala, takže Vám vděčím za pozitivní změny v mém životě.

Na závěr se s Vámi chci podělit o jednu věc, kterou bych před rokem zaručeně neřekla, nenapsala, ba ani bych si ji nepomyslela. Miluju své články! A jsem na ně hrdá. Líbí se mi všechny a zdají se mi dokonalé a nechtěla bych je změnit. Opravdu. Wow… Jen ten pravý sebemrskačský perfekcionista (jako jsem já) plně ocení, jaký pokrok to je :-)

Můj favorit mezi články je Jak jsem o vlásek unikla smrti a Základ šatníku – Barbar Conan, Xena a Gandalf. Pokusím se takových napsat víc, protože mě opravdu baví.

Pokud nejsem příliš smělá, napište mi jaké články bavily Vás a vůbec, co si vlastně o nedokonalém blogu myslíte a tak. K narozeninám nakonec bilancování patří.

:-)

Díky, díky, díky,

Vaše Nedokonalá

Ať žije nedokonalost!

 

Ztratila jsem mobil

Není nic lepšího, než ztratit mobil, oplakat ztracené fotky a videa dětí, kontakty, proklínat se za nedbalé zálohování, stresovat okolo klienta, na kterého mám kontakt jen v SMSce, vymýšlet plán na získání nového telefonu a SIMkarty se stejným číslem do zítřka do rána, znovu plakat nad úžasným videem dětí, které musí být zachováno pro budoucí shlédnutí nad oslavou jejich maturit a promocí, uvědomit si, že nevím, co na tom úžasném videu vlastně bylo, jen že je to roztomilé a už to nikdy neuvidím, na chvíli se zamyslet nad prapodivností dnešní doby, kdy si vše natáčíme a fotíme, na všechny máme číslo, a stejně, kolika z těch lidí, na které mám kontakt budu v životě volat a psát, pak se vrátit do reality a znovu zběsile prohledávat kabelku, dětskou tašku, auto a kuchyň… a pak ten mobil najít :-).

Dnes jdu spát šťastná :-)

Pán, který v tramvaji stál

Jednou, ještě jako pubertou zmítané děvče, jsem jela tramvají. Na Andělu nastoupil pán, a protože to byl už starší pán a já jsem byla dobře vychovaná, chtěla jsem ho pustit sednout. Pán se velmi mile usmál a řekl:

Víte slečno, já jsem byl v koncentráku. A vždycky jsem v tom koncentráku vzpomínal, jak jsem občas býval otrávený, že musím jako mladý muž vždy někoho pustit a většinu času v tramvaji stát. Jak já jsem tehdy toužil po tom, jet v tramvaji a stát. A od té doby, kdykoliv jedu tramvají, tak stojím.

Sebrala jsem odvahu a zeptala se ho, jestli stojí vždy, i když je v tramvaji místo. A co by dělal, kdyby jel ve vagóně úplně sám. Odpověděl mi, že by stál. „Tyhle věci si člověk musí připomínat, jinak velmi snadno zapomene a za chvíli bude zase nadávat.“ dodal pán s úsměvem.

 Ano, já vím. Takových a podobných příběhů je plný internet. Ale tento je pravdivý, opravdu se mi stal a proto když věci zrovna nejdou podle plánu, vždycky myslím na pána, který v tramvaji stál.

Zážitky z druhé světové války, nebo jiné extrémní situace a hrůzy, které lidé po celém světě zažívají, staví naše každodenní starosti do jiné perspektivy. To neznamená, že nemáme nárok a důvod být nešťastní, smutní, znudění či obyčejně nasraní. Jen je fajn, slovy toho pána, který v tramvaji stál, si to občas připomenout. Abychom pak pořád jen nenadávali :-)

Takže:

Když děti pozdě usnou a já nemám ani chvilku času pro sebe, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když nemůžu na další večírek nebo sraz, protože nemám hlídání, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mám plný dřez nádobí, protože mohu dát dětem jíst 5krát denně, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když zaparkuji moc daleko a musím vláčet nákup a děti o pár metrů dále, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když pracuji v noci a padám únavou nad počítačem, najedená a v teple, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když si připadám tlustá a na mém obličeji přes vrásky není nic jiného vidět, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mě bolí nohy a ruce a děti se na mě věší a já se cítím jako plně naložený velbloud z karavany, kterému si právě na hřbet sedl slon, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Ale s největší vděčností na toho pána vzpomínám v úplně jiných chvílích. Vzpomínám na něj a snažím se vrýt si tyto chvíle do paměti navždy.

Když mě můj malý synek krmí salátem, nadšeně se směje a zapatlá absolutně vše ve svém okolí olivovým olejem.

Když mám volný večer a místo toho, abych šla do baru, navštívím své rodiče a jen tak si povídáme.

Když si vzpomenu, že už jsem dlouho nemluvila s kamarádkou a jen tak jí zavolám a pokecáme.

Když vzpomínám jak jsme s mou milovanou sestrou projely s báglama kus Asie, tehdy „zamlada“.

Děkuji Vám pane, který jste tehdy v tramvaji stál. Díky.

 

Udělej něco pro sebe – odměna, nebo trest?

 „Ono je to sice pěkné, dělat věci pro sebe, ale když jste vytížená pracující matka, která se celý den nezastaví, ve volném čase vám nezbývá než dohánět resty a uklízet, a vůbec, musím jít něco dělat…“

Ne, čtenářům nedokonalého blogu nemohu lhát. Jsem od malička odporně činorodá, ale nebaví mě dělat takové ty „věci pro sebe“. Už jako dítě jsem nejradši šila šatičky pro panenky a hrála si na to, že jdou do práce. Od puberty se neustále zaměstnávám brigádami, sportem (který jsem dělala závodně a měla v něm cíl, ne jen tak pro radost, to by přece nemělo cenu), prací, dětmi, vším.

Dělat věci „pro sebe“ mě prostě nebaví. V pěnové koupeli se nudím, na masáži bych stejně myslela na nedodělanou práci, veškerá kosmetická péče je nuda a nutné zlo. Miluji ten pocit, když je pondělí ráno a já mám před sebou pár hodin práce. Těším se, až se mé starší dítě vrátí ze školky, protože jedním dítětem nejsem zdaleka tak vytížená a zbývá mi i čas pro sebe (fuj).

Ale abych nevypadala jako takový suchar, jsou věci, které mě baví dělat a odpočinu si u nich. Takže je vlastně dělám pro sebe, ne? A ty věci jsou:

  • chodit pařit (jestli se tomu tak ještě říká). Prostě ráda zajdu večer do hospody s přáteli. Nejvíc mě baví seznámit se s cizími opilými lidmi. To se pak cítím jako šarmantní a společenská žena, se kterou se chce každý skamarádit. Ráno se cítím jako idiot, ale ten večer stojí za to.
  • organizovat věci. Není nad to, udělat si nový systém v příborovém šuplíku, nebo přesypat všechny kuchyňské ingredience do sklenic a vyklidit jim samostatné místo :-)
  • nakupování oblečení. To snad ani nepotřebuje komentář :-)
  • sledování sitcomů. Oh yeah :-)
  • cvičení. Rebel ve mně se bouří, ale musím říct, že některé cvičení mě prostě baví. Až se tomu sama divím :-)
  • zahrada, kutilství a jakékoliv vyrábění čehokoliv, dokonce i přesto, že v tom nejsem nejen dokonalá, ale často ani průměrně dobrá :-)

Naopak jiné věci, které ostatní dělají pro sebe jsou pro mě nepříjemná povinnost, která mi bere drahocenný pracovní čas.

  • koupel ve vaně
  • masáž, kosmetika, kadeřník a jiná péče o sebe. To je pro mě povinnost, ne zábava. V mém věku už nemohu po lidech chtít, aby se dívali na neopečovanou verzi mé osoby, bylo by to příliš kruté.
  • sledování filmů. To rozhodnutí, zda něčemu věnuji hodinu a půl svého času je fakt těžké! Doma u filmu můžu aspoň něco dělat rukama, ale v kině na blbém filmu si vždy vyčítám, že tento drahocenný čas jsem mohla věnovat sledování sitcomů na svém notebooku a v druhém okně jsem si mohla prohlížet kabelky na e bayi.
  • nakupování bot. Vysvětluji zde :-)

 

 

Udělej si sám – standing desk neboli stůl na práci ve stoje

Už delší dobu jsem se chystala dokončit můj DIY projekt, který začal zkrácením knihovny expedit. Ze zbylých součástek jsem si chtěla vyrobit standing desk, takový nástavec na pracovní stůl, u kterého můžete stát. Kdybyste nevěděli, k čemu to je, tak v mém případě je plán tento:

Stání při práci:

  • pomůže mi zhubnout, budu pálit o 37 kcal za hodinu více, než v sedě.
  • zabrání prokrastinaci (neustálé klikání na módní blogy).
  • ušetří mi peníze (neustále klikání na e-shopy s oblečením).

Přemýšlela jsem, jak tuto složitou konstrukci vytvořit. Jak chcete cokoliv vrtat do IKEA dřeva, když se vám vysype celý ten vnitřní složitý papundekl systém? A najednou je otvor pro váš vrut příliš velký? (jo, vím že je to vrut a ne šroub :-).  A pak mě osvítil nápad. Lepidlo! Slepím to! Budu ta správná žena, co najde řešení tam, kde by muž ještě řešil vrut. (Omlouvám se za odporný sexismus.)

Když už lepit, tak aspoň hustým lepidlem pro řemeslníky!

Slepila jsem tedy tři prkna k sobě a zatížila celý ten zázrak knihami. S pocitem dobře vykonané práce jsem opustila byt a nechala děti, byt a nový výrobek v péči dokonalého manžela.

Po návratu domů jsem snadno poznala, že můj nový zlepšovák děti zaujal. Manžel se zapřísahal, že jen několik vteřin nedával úplně pozor… No a v těch několika vteřinách vzniklo toto:

Zveřejnit obrázek se mi zdálo příliš osobní, tak tam máte dokonalé šneky :-)

Ano, děti vlezly na stůl a počmáraly nejen zeď, stůl a nový…novou věc, ale dokonce i mou motivační nástěnku! Pravda, poprvé a naposledy byla aktualizována loni v listopadu, ale nevím, je toto ta pravá motivace pro mě?

 

„Ano, děti s tím trochu hnuly, ale neboj, vrátil jsem to přesně tak, jak to bylo!“ :-)

 

Dnes ráno jsem si říkala, že budu muset minimálně umýt ty zdi, nejlépe vymalovat, než tento návod zveřejním. Tu ozval se mi v hlavě hlas: „Toto je přece nedokonalý blog!“

Takže tady to máte, takto vypadá nyní mé pracovní místo, odkud vám píšu své nedokonalé články. Myslím, že většina z vás si může gratulovat, takto nedokonalý pracovní koutek určitě nemáte :-)

PS: Ano, to co vidíte v pozadí je halda nevyřízených papírů. :-)