Hnidopich

  Proč se najednou všude vyrojilo tolik hnidopichů?

Jak se jednou rozhodnete aspoň pokusit o sebepřijetí, i se všemi nedokonalostmi a chybami, najednou potkáváte a vidíte hnidopichy všude. Byli tu celou dobu, jen jsem je nevnímala? Jsem najednou přecitlivělá a moc si to beru, i když hnidopich to se mnou myslí dobře? Ať je pravda jaká chce, ve společnosti hnidopichů se za nedokonalostí jde celkem blbě. Jo a taky s nimi není moc zábava. O důvod víc, proč se jim vyhýbat.

Jak se projevuje hnidopich? Pár příkladů:

„Hele, víš o tom, že máš tady flek/díru na punčoše/upadlý knoflík?“ 

„Tady máš bouchnutý auto, víš o tom? A jak se to stalo? A proč to nedáš opravit?“

„Ale tohle jsi měla rozbitý i minule, pamatuju si to, přece jsem Ti to říkala! Tady máš číslo na mého opraváře …něčeho…, ten Ti to udělá, čeká se jen tři měsíce, platí se předem a bere jen cash. Tak mu zavolej! Tak já mu zavolám radši hned a dojdeme tam spolu, ok?“

Ty nevíš, na jaký straně máš u auta nádrž? A neznáš svou espézetku?“

A co teprve na sociálních sítích. Z virtuálních přátel se najednou vyklubou protivní šprti, kteří dávají přednášky z gramatiky, historie, zdravé výživy (zvlášť ožehavé, spolu se vším okolo medicíny). Jakmile přestoupíte na vlak „Nejsem dokonalá a je to ok“, začna těžké a bolestivé obhajování své nedokonalosti před světem.

„Hele, gramatická chyba!“

„To ale bylo v jiném roce/v jiném státě/v jiné barvě.“

„Jo, máš sice pravdu, ale ještě je potřeba dodat banalitu a) b) a c), protože nemám do čeho rýpnout, tak aspoň napíšu očividnost, kterou normální člověk bere jako samozřejmost a proto ji ani nezmiňuje.“

Od té doby, co se hnidopichům snažím vyhýbat, se mi žije líp. Jenže někdy to nejde a někdy ani nechci. Některé mám ráda a hnidopiší jen občas, malinko. Tak co s tím? Nevím. Zatím mi funguje jít prostě s pravdou ven. Na otázky odpovídám takto:

„Ano, vím o tom fleku.“

„A když už jsme u toho, milá cizí paní na dovolené u bazénu, vím, že to tričko mám naruby. A nepůjdu si ho převléct. Nechce se mi.“ (ehm, v reálu jsem poděkovala a šla si ho převléct, jak píšu, ještě na tom pracuju)

„Ano, mám tady prohlý blatník a nenechám ho opravit. Nevadí mi.“

„Ano, mám to pořád rozbité a nechci to nechat opravit. Chci to mít rozbité.“

„Zapomínám, kde je nádrž, protože většinou si beru porsche a tankuje mi butler.“

Někteří přestanou rýpat a zasmějí se, jiní se urazí, nebo mě mají za ztracený případ.

Jak se ukázalo, je to docela téma, pokud si chcete počíst, proč nebýt hnidopich (v podstatě nás to samozřejmě zabíjí ještě spolehlivěji, než lepek ;-) ), tak například tady. Většina článků na toto téma řeší, proč to ti lidé dělají a co si tím řeší. Abych se přiznala, připadá mi to jako úplně blbý přístup k věci. Nemyslím, že to nutně musí být nešťastní a zakomplexovaní lidé. To se oklikou dostáváme k představě dokonalého člověka, který nemá mindráky, není nikdy hnusnej na ostatní a je v podstatě takový druhý Dalajláma. To je past.

Pro některé lidi je prostě nepřijatelné, že vím o tom, že občas udělám chybu, nebo se pokecám rajčetem a přesto jdu vesele svým dnem dál. Jedním z těch lidí jsem i já, to přiznávám. Ale pracuju na tom. Začala jsem tím, že nehnidopiším směrem k ostatním. I když mi to občas ujede. Každopádně se mi s tím žije líp :-)

Tak teď ještě nebýt hnidopich směrem k sobě. Například za to, jak dlouho jsem nepsala na tento blog ;-).