Mé hygienické zahradničení

Můj sen je mít krásný dům se zahradou v centru Prahy. Ano, nereálné. Takže máme jak se říká „the next best thing„. Byt ne tak úplně v centru Prahy a v pěšky dosažitelné vzdálenosti zahrádku. Ano, podařil se mi úžasný zásek a stali jsem se zahrádkářkou(???) ze zahrádkářské kolonie. Pěstování vlastních rajčat je teď velký hit mezi českými foodies, ale to nebyl můj případ. Já jsem chtěla jen výběh pro děti, kde se samy zabaví a já budu poklidně pít kávu a rozjímat pod stromy.

Jenže má přirozená činorodost nic takového nedovolila, s vervou jsem se pustila do zvelebování zahrádky a zcela se nadchla pro kytičky, okopávání záhonků, domácí ředkvičky, rybíz a šťastné zablácené děti.

 Na tomto místě na sebe musím prozradit jednu slabůstku. Jsem tak trochu štítivá. Nemám ráda různé slizké věci a vůbec neuspořádanou směs věcí neznámého původu, které by se mě nedej bože mohly dotknout. Takový ten mišmaš, který zbude ve dřezu po umytí nádobí, vyndavám pomocí ubrousku a některé domácí práce dělám raději v rukavicích.

 Proto jsem se rozhodla, že budu zahrádkařit hygienicky. Především jsem nechtěla mít kompost. Kompost se mi vždycky hnusil, smrděl a vůbec, odpad můžu házet do pytle a cestou ze zahrádky vyhodit do kontejneru. Pracovat na zahradě? Jedině v rukavicích a nedotýkat se hlíny. Substrát ze zahradnictví to jistí, ten je pěkně kupovaný a hygienický. Rozčilovala mě celková entropie, která na zahrádce vládne. Rostliny si rostou jak chtějí, protože zahrada je stará, občas někde uprostřed trávníku vyraší tulipán nebo jahoda. Ano, jsou hezké… Ale nejsou uklizené a uspořádané a nerostou podle plánu. A nejsou barevně sladěné.

Ach, jak jsem byla blbá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zahrádkaření mě změnilo. Už nejsem princezna fiflena. První, co padlo do propasti zapomnění byly rukavice. Člověk v nich nemá cit v prstech a neustále si je oblékat a svlékat je otrava. A co víc, patlání se v hlíně už mi nevadí, naopak, užívám si to. Dnes jsem při rvaní plevelu ze záhonu dokonce sáhla na slimáka a nejen, že jsem přežila (zatímco slimák chudák nepřežil), ale nenásledoval žádný jekot a hysterčení. Na takové věci není čas.

Další na řadě byl kompost. Ten už taky mám, a jak si ho hýčkám. Dokonce doma hážu veškerý biologický odpad (nebo jak se tomu říká) do kbelíku na balkóně a jednou za čas donesu na kompost. Neustále mám obavy, že je kompost příliš suchý a málo „pracuje“. Toužebně očekávám krásný a bohatý materiál pro záhonky. Nějaké to dětské svačení se špinavýma rukama také neřeším. Jakmile překročíme hranice zahrádky, vše beru automaticky jako čistou špínu.

Mám radost ze všeho, co na zahrádce vyroste. A dokonce sama vysévám semínka úplně neuspořádaně a chaoticky, květiny stále nejsou sladěné a objevují se na těch nejméně pravděpodobných místech. A dokonce mi je úplně jedno i to, že ta má dvouletá snaha není vlastně moc vidět. Děti jsou malé a moc mě toho udělat nenechají. Ale nakonec, původně to měl být výběh pro děti, tak co.

Tak si říkám, že když jsem se takto bezbolestně transformovala na zahrádce, měla bych to zvládnout i v jiných oblastech. Jen jsem zatím nepřišla na to, jak.

Nedokonalé narozeniny

Zapomněla jsem na narozeniny mého nedokonalého blogu! Byly předevčírem. Ale slavit je o dva dny později je myslím v souladu s tématem tohoto blogu. Jak mi nedokonalý blog změnil život a co se za ten rok všechno přihodilo? Rozhodně to byla pro mě velká změna, takže pokud se s něčím sami také potýkáte, zkuste o tom začít psát a změna se dostaví!

Moje výkonnost se zcela jasně zvýšila. V „civilu“ jsem maminka dvou malých dětí a k tomu pracuji, převážně z domova. Určitě mělo vliv i to, že menší dítě trochu vyrostlo, ale psaní nedokonalého blogu mi pomohlo hodně. Pojmenovala jsem a dobře poznala všechny ty fenomény, které mi „bránily“ v produktivní práci.

 Strach jít s kůží na trh je téměř pryč! Po roce psaní nedokonalého blogu to najednou téměř není problém. Samozřejmě, byly nějaké negativní komentáře a nepříjemné emaily, ale kupodivu se mě skoro vůbec nedotkly. Prostě se někomu nelíbí můj blog. Toho jsem se fakt tolik bála? Samozřejmě je jiné, když něco děláte pod svým jménem a jste hodnoceni člověkem, na kterém Vám záleží. Ale po vyzkoušení nanečisto je to jednodušší, true story :-)

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale za poslední rok jsem publikovala dvě básně (zde a zde), několik úplných nesmyslů, celý nedokonalý slovníček je vlastně jen seznam mých bláznivých nápadů, spoustu článků ve kterých odhaluji své zranitelné a kritiky se bojící ego. A setkala jsem se s tak milým přijetím od čtenářů a bloggerů (děkuji Protivné Blondýně za její obsáhlý mail, kde mi zcela nezištně dala spoustu tipů a rad do začátku).  Díky Vám všem, kteří mě na mé cestě podporujete, každý komentář, každý lajk, každý email mě potěšil. Bez Vás, kteří sem občas zabrousíte, bych se na psaní vykašlala, takže Vám vděčím za pozitivní změny v mém životě.

Na závěr se s Vámi chci podělit o jednu věc, kterou bych před rokem zaručeně neřekla, nenapsala, ba ani bych si ji nepomyslela. Miluju své články! A jsem na ně hrdá. Líbí se mi všechny a zdají se mi dokonalé a nechtěla bych je změnit. Opravdu. Wow… Jen ten pravý sebemrskačský perfekcionista (jako jsem já) plně ocení, jaký pokrok to je :-)

Můj favorit mezi články je Jak jsem o vlásek unikla smrti a Základ šatníku – Barbar Conan, Xena a Gandalf. Pokusím se takových napsat víc, protože mě opravdu baví.

Pokud nejsem příliš smělá, napište mi jaké články bavily Vás a vůbec, co si vlastně o nedokonalém blogu myslíte a tak. K narozeninám nakonec bilancování patří.

:-)

Díky, díky, díky,

Vaše Nedokonalá

Ať žije nedokonalost!

 

Ztratila jsem mobil

Není nic lepšího, než ztratit mobil, oplakat ztracené fotky a videa dětí, kontakty, proklínat se za nedbalé zálohování, stresovat okolo klienta, na kterého mám kontakt jen v SMSce, vymýšlet plán na získání nového telefonu a SIMkarty se stejným číslem do zítřka do rána, znovu plakat nad úžasným videem dětí, které musí být zachováno pro budoucí shlédnutí nad oslavou jejich maturit a promocí, uvědomit si, že nevím, co na tom úžasném videu vlastně bylo, jen že je to roztomilé a už to nikdy neuvidím, na chvíli se zamyslet nad prapodivností dnešní doby, kdy si vše natáčíme a fotíme, na všechny máme číslo, a stejně, kolika z těch lidí, na které mám kontakt budu v životě volat a psát, pak se vrátit do reality a znovu zběsile prohledávat kabelku, dětskou tašku, auto a kuchyň… a pak ten mobil najít :-).

Dnes jdu spát šťastná :-)

Pán, který v tramvaji stál

Jednou, ještě jako pubertou zmítané děvče, jsem jela tramvají. Na Andělu nastoupil pán, a protože to byl už starší pán a já jsem byla dobře vychovaná, chtěla jsem ho pustit sednout. Pán se velmi mile usmál a řekl:

Víte slečno, já jsem byl v koncentráku. A vždycky jsem v tom koncentráku vzpomínal, jak jsem občas býval otrávený, že musím jako mladý muž vždy někoho pustit a většinu času v tramvaji stát. Jak já jsem tehdy toužil po tom, jet v tramvaji a stát. A od té doby, kdykoliv jedu tramvají, tak stojím.

Sebrala jsem odvahu a zeptala se ho, jestli stojí vždy, i když je v tramvaji místo. A co by dělal, kdyby jel ve vagóně úplně sám. Odpověděl mi, že by stál. „Tyhle věci si člověk musí připomínat, jinak velmi snadno zapomene a za chvíli bude zase nadávat.“ dodal pán s úsměvem.

 Ano, já vím. Takových a podobných příběhů je plný internet. Ale tento je pravdivý, opravdu se mi stal a proto když věci zrovna nejdou podle plánu, vždycky myslím na pána, který v tramvaji stál.

Zážitky z druhé světové války, nebo jiné extrémní situace a hrůzy, které lidé po celém světě zažívají, staví naše každodenní starosti do jiné perspektivy. To neznamená, že nemáme nárok a důvod být nešťastní, smutní, znudění či obyčejně nasraní. Jen je fajn, slovy toho pána, který v tramvaji stál, si to občas připomenout. Abychom pak pořád jen nenadávali :-)

Takže:

Když děti pozdě usnou a já nemám ani chvilku času pro sebe, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když nemůžu na další večírek nebo sraz, protože nemám hlídání, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mám plný dřez nádobí, protože mohu dát dětem jíst 5krát denně, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když zaparkuji moc daleko a musím vláčet nákup a děti o pár metrů dále, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když pracuji v noci a padám únavou nad počítačem, najedená a v teple, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když si připadám tlustá a na mém obličeji přes vrásky není nic jiného vidět, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mě bolí nohy a ruce a děti se na mě věší a já se cítím jako plně naložený velbloud z karavany, kterému si právě na hřbet sedl slon, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Ale s největší vděčností na toho pána vzpomínám v úplně jiných chvílích. Vzpomínám na něj a snažím se vrýt si tyto chvíle do paměti navždy.

Když mě můj malý synek krmí salátem, nadšeně se směje a zapatlá absolutně vše ve svém okolí olivovým olejem.

Když mám volný večer a místo toho, abych šla do baru, navštívím své rodiče a jen tak si povídáme.

Když si vzpomenu, že už jsem dlouho nemluvila s kamarádkou a jen tak jí zavolám a pokecáme.

Když vzpomínám jak jsme s mou milovanou sestrou projely s báglama kus Asie, tehdy „zamlada“.

Děkuji Vám pane, který jste tehdy v tramvaji stál. Díky.