Lenost

Hlavním problémem nás perfekcionistů je údajně neutuchající nespokojenost s naším dílem. Pokud je to pravda, tak na druhém místě v těsném závěsu je lenost. Nevěříte? Mantrou perfekcionisty je věta: „Když to nemůžu udělat dokonale, raději to neudělám vůbec.“ A často právě druhá polovina té věty rezonuje s naším rozpoložením až příliš dobře.

Jak už jsem psala, nemám k dispozici žádný tým vědátorů, kteří by se problémem perfekcionismu zabýval a dodával mi data (zatím, ale kdo ví? :-)), takže píšu podle sebe. Například psaní tohoto blogu.

Chtěla jsem psát o perfekcionismu, ale dost často ujedu do různých více či méně vtipných nesmyslů, které mě zrovna v tu chvíli baví. Jeden z důvodů, proč píšu tento blog je i prostá „chůze s kůží na trh“, takže i příspěvky mírně odchýlené od tématu perfekcionismu jistý smysl mají. Ale je jich na zde možná víc, než těch k tématu. Ono napsat o tom, že má člověk zrovna kocovinu je sranda a zábava (která se setká s pochopením a povzbuzením od ostatních), psát o čemkoliv, nad čím se musím zamyslet je trochu jako práce a někdy i celkem nuda.

A k výpadkům v psaní. Občas není inspirace, někdy jsem příliš unavená nebo mě psychicky vyčerpá večerní pohádka pro děti. Ale až příliš často otevřu své nedokonalé rozhraní, chvíli zírám do monitoru a pak si pustím už posté nějaký díl Přátel.

Je vůbec možné být líný perfekcionista? Ano, dokonce velice dobře možné. U některých lidí se to dokonce přelévá na druhou stranu. Jsou tak líní, že svou lenost skrývají za přílišný perfekcionismus (Začal bych se učit italsky, ale kurzy jsou příliš amatérské… Ten lyžařský instruktor nebyl ani na olympiádě, než takové učení, raději budu popíjet v chatě svařák, když už se něco učím, tak pořádně!). Jak tak o tom přemýšlím, hranice mezi těmito dvěma stavy je velmi tenká.

Jak jste na tom s leností vy? Našli jste se v tomto článku také? Nebo je to jinak?

A prokrastinace je vlastně lenost s lepším marketingem a cool názvem :-)

 

Proč je tolik perfekcionistů?

Netušila jsem, že téma perfekcionismu je natolik aktuální a „in“. Stačí chvíli prokrastinovat se strýčkem googlem a vyjíždí na Vás spousta materiálu. Většinou ale příliš inspirativní není, dočtete se v podstatě v různých variantách to samé. Že nevadí, že to není „perfect“, stačí když to je „good enough“ a že se máte sami chválit a dávat si odměny.

Myslím, že tyto rady kloužou po povrchu a nedávají odpověď na to, proč je tolik lidí se sebou neustále nespokojeno a proč strach z neúspěchu odradí ročně milióny lidí od toho, aby se jakýmkoliv způsobem kreativně projevili.

Proč nás všechny drží náš vnitřní kritik na tak krátkém vodítku? Někteří psychiatři mluví o ochranné funkci studu. V pubertě bychom nebýt studu pravděpodobně řádili takovým způsobem, že bychom pak v den maturity nejdřív museli odvést děti do školy. Nebo je to dáno výchovou, kde je často kladen důraz na perfektní výkon ve všem včetně plácání báboviček? Je touha po dokonalosti součástí lidského údělu stejně jako nutkání loupat si strupy?

Ano, každý musíme odpověď najít v sobě, bla, bla, bla Já nejsem z těch dokonalých lidí, kteří večer před spaním pátrají ve svém nitru. Nechodím na dlouhé procházky a nenechávám myšlenky jen tak se rozletět. Když mám štěstí, zamyslím se nad poslední epizodou The Big Bang Theory při mytí nádobí.

Ale ač z těchto slov odkapává už na dálku hektolitr slizu, musím říct, že něco na tom asi je. Až něco ve svém nitru vypátrám, podělím se o to zde na nedokonalém blogu. A budu vděčná i za komentáře, které pomohou najít odpověď na úvodní otázku.

 

Jak se zbavit kocoviny?

Dnes ráno jsem se probudila s tím povědomým pocitem, že toho budu ihned litovat. Ano, něco jsem včera vypila a nějak mi to neudělalo dobře. Litr a půl vína mi bůhvíproč nesedne nikdy. Byl to fajn večer, ale ta panická ataka ráno snad za to ani nestojí. Děti  vběhnou do ložnice a jejich hlásky se zavrtají do mé nebohé hlavy jako malé nebozízky. Žaludek se převaluje v břiše jako líný vorvaň zatímco místo srdce mám zřejmě hejno lesních včel. Pocit žízně je vyvažován odporem k vodě a neschopností polknout víc než jen malý doušek jakékoliv tekutiny.

Co teď?

Každý má prý jiný recept, jak se s kocovinou vypořádat. Na mě platí dvě věci:

  • i přes odpor pít co nejvíc to jde
  • mekáč

Ano, je to tak. Při kocovině jedu číze. A hranolky. A taštičku. A kolu. A nějakým záhadným způsobem to opravdu funguje. Zřejmě vyhánění čerta ďáblem, nebo zbavování se svinstva jiným svinstvem.

Jaké recepty na kocovinu máte vy? A najdu někoho spřízněného, kdo taky jede číze jako já? :-)

Naštěstí v mém dnešním double cheeseburgeru nezapomněli na okurku, to by dnes byla poslední kapka!