Chci žít v New Yorku

Kdybych žila v New Yorku, bydlela bych v cihlovém domě s velkými okny a požárním žebříkem. Měla bych loftový byt na Manhattanu a na dveřích bych měla nějaký cool plakát. Možná jste slyšeli, že nájmy jsou v New Yorku extrémně vysoké a z většiny oken koukáte do protější zdi. No, ten můj byt by takový nebyl.

Samozřejmě bych se tam neflákala. Pracovala bych v nezávislé galerii nebo bych měla třeba kavárnu. Většinu své pracovní doby bych strávila se svými super kámoškami na kafi, případně bych zachraňovala firmu před krachem svým úžasným kreativním přístupem k věci.

Takto nějak se v New Yorku tráví pracovní doba :-)

Ač to zní podivně, z téměř nulového zisku své kavárny či galerie bych si celkem slušně žila. Chodila bych každý týden v novém oblečení, vše podle posledních trendů, vše od slavných návrhářů. Ano, měla bych na to, New York už je prostě takový.

Ano, nějak takhle by moje šaty mohly vypadat.

K jídlu jedině sushi, steak, případně nějaký zdravý a lákavý salát. A ke kávě samozřejmě pravý cheesecake. Jídlem bych se neustále cpala, aby si někdo náhodou nemyslel, že snad mám eating disorder.

Nesmím zapomenout na moje imaginární přátele. Ač vytížení ve svých cool profesích, stejně bychom se každý den scházeli na kafi nebo v baru. Měli bychom se prostě rádi i s našimi nedokonalostmi. Což by nebylo těžké, neboť bychom všichni byli dokonalí.

…A můj nejlepší kamarád by byl Neil Patrick Harris, to jsem zapomněla napsat :-)

 

 

Hobit ve filmu

Asi si po přečtení tohoto článku budete ťukat na čelo a říkat si, že byste chtěli mít mé starosti. Mě totiž poslední dobou strašně stresuje blížící se uvedení filmu Hobit do kin.

Pokud jste četli tento článek, jistě chápete, že se hlavně bojím toho, že film nebude přesně odpovídat předloze. Užila jsem si dost s Pánem prstenů. O Hobita se bojím nějak víc. Hobit je totiž mnohem více pohádkou než hrdinským eposem a tudíž jej může film mnohem více zkazit a tak nějak převálcovat.

Vzpomínám na své první setkání s knihou Hobit. Bylo mi 11 let, zrovna jsem se vrátila z letního tábora a měla jsem anginu. A protože můj tatínek považuje stonání za faktor, který výrazně snižuje kvalitu prázdninových dnů, vzal mě do knihkupectví, ať si aspoň vyberu knížku. Knihkupectví vypadalo celkem normálně, jako každé jiné knihkupectví. Tatínek vzal z police knihu, okamžitě se do ní začetl a nechal mě svému osudu.

Procházela jsem regály plné knih, zcela bez inspirace. Bez povšimnutí jsem minula police s dětskými knihami, pohrdlivým pohledem jsem sjela lesklé dívčí romány. Ani jsem nezaznamenala, že čím dále jdu, tím jsou knihy méně lesklé, přibývá kožených vazeb a víc a víc polic zdobí pavučiny.

Jasné světlo letního dne zůstalo kdesi daleko za mnou, pohybovala jsem se v šeru a už jsem neslyšela hovor lidí kupujících knihy. Zato jsem zaslechla syčivý šepot, který se mezi těmi starými knihami strašidelně rozléhal. Hlasu bylo velmi špatně rozumět, rozeznala jsem jen několik slov.

…ano, můj milášku…šníme to…milášku…

Náhle se ozval jasný hlas, který jakoby vnesl do tajemné atmosféry zdravý rozum.

„Řekl jste, že mi ukážete cestu ven, když vyhraji nad Vámi v hádankách. Mou poslední hádanku jste neuhodl!“

„…ššš…nefér otázečka milášku…“

Šla jsem za těmi hlasy a úplně jsem zapomněla, kde jsem. Jediné, co si pamatuji je tma, šepot a vlhká vůně podzemních prostor. Bez varování jsem najednou narazila do něčeho měkkého, suchého a vonícího tabákem. Po hmatu to byl nějaký vysoký člověk. Vzhlédla jsem a spatřila starého muže, který ale vůbec nevypadal staře. Jen měl vrásky a dlouhé šedé vousy. Jeho obličej byl ozářený teplým světlem, které jakoby vycházelo přímo z něj. Než jsem ze sebe vymáčkla omluvu či vysvětlení, šibalsky na mě mrknul a do rukou mi vrazil knihu.

Svět se se mnou zatočil hlavou dolů a zase zpátky a já jsem najednou stála v úplně prozaickém, sluncem ozářeném knihkupectví, plném úplně obyčejných knih s lesklými tituly jako například „Žij svůj sen“ a „Zeptej se mě, co se mi dnes zdálo a žij můj sen„.

Beze slova jsem podala tatínkovi knihu, kterou mi Gandalf (ano, uhodli jste, byl to on!) vrazil do rukou. Tatínek se odtrhl od své knihy, zaplatil protivné a tlusté prodavačce a jeli jsme domů.

Knihu jsem přečetla jedním dechem, téměř bez pausy za dva dny.

Tak teď snad konečně chápete, proč se bojím uvedení filmu Hobit do kin.