Pán prstenů – film a kniha

Pána prstenů samozřejmě miluji, je to jedna z těch knih, díky kterým jsem přežila pubertu. Ráda se k němu vracím a dodnes se bojím Černých jezdců úplně stejně, jako když jsem to četla poprvé.

Filmové zpracování bylo pro mě velmi stresující (jak víte, špatně snáším, když se zpracování mého oblíbeného díla příliš liší od předlohy) a dodnes jsem se s některými věcmi nesmířila.  No a sotva se mi jakž takž podařilo nedokonalé části filmu vytěsnit, sotva jsem se vzpamatovala, je tu Hobit. Život je někdy prostě těžký.

Co mě dodnes straší ve snech?

1. Aragorn – Viggo Mortensen snad promine, ale jeho pojetí Aragorna absolutně neodpovídá předloze. Aragorn měl být moudrý, větrem ošlehaný muž, ve kterém si fyzická zdatnost podává ruku se vzdělaností a sečtělostí. Místo toho tam naběhnul floutek jak vystřižený z plakátu v pokojíčku 12ti leté dívenky.

Sorry Viggo, jste pěkný chlap, ale na Aragorna jste příliš líbivý hošík. Nic ve zlém. Please     don´t sue me!

2. Sam s Frodem by se nikdy nepohádali.

3. Proč měla Liv Tyler v roli Arwen neustále vyšpulený horní ret? Když tak normálně nevypadá?

Ona takhle opravdu normálně tu pusu nešpulí!

4. Chápu, že se celá kniha do 3 filmů nevejde. Něco je nutné vynechat (Tom Bombadil by mohl vyprávět). Ale proč přidávat do tak silného, epického příběhu, ještě nové zápletky? Například nějaké nesmysly s Arwen, Aragornem a náhrdelníkem?

5. Elrond – agent Smith promine, elfové měli být především krásní a ušlechtilí. Uznávám, že vzhled přestárlé rockové hvězdy může být za jistých okolností cool, ale u Elronda prosím ne!

Jen vidím tu fotku a už mi v hlavě zní nějaký ten kýčovitý rockový ploužk s nekonečnou kytarovou mezihrou.

6. Spousta dalších věcí, které jsem v zájmu zachování klidné mysli už vytěsnila z hlavy.

Celkové melodramatické pojetí je protivné, ale dalo se očekávat. Člověka příjemně překvapí, když si knihu přečte znovu po shlédnutí filmů, že kniha zdaleka tolik melodramatická není. Naopak, je velmi vtipná a realistická, nakolik je to v žánru fantasy možné.

 A co se mi ve filmu líbilo?

1. Hobiti – přestože každý z nich mluvil jiným přízvukem.

2. Gandalf, Saruman, Galadriel, Eówyn, Stromovous, trpaslíci, skřeti, Boromir byl sympaťák a Glum se rovněž vydařil pěkně.

3. Některé dialogy byly přesně opsané z knihy – například když Frodo poprvé potkal Gluma, spousta rozhovorů mezi hobity, zmrtvýchvstání Gandalfa.

 

Nový Červený trpaslík – splněný sen a zázrak v jednom

Určitě znáte ten pocit. Dočtete oblíbenou knihu, skončí film, nebo třeba dokoukáte poslední sérii nějakého super seriálu. Přestože se říká v nejlepším přestat, že jednou to skončit musí a že by pokračování už stejně nebylo tak dobré,  v hlavě vás hlodá červíček pochybností.

Proč to vlastně musí skončit? Vždyť seriál neměl jediné hluché místo a  scénáristé sršeli nápady, herci se překonávali a vůbec celé to bylo tak nadupané, že by se jim nepodařila ještě aspoň jedna série? A proč by vlastně nemohla být stejně dobrá, nebo i lepší, než ty stávající? A jak máme poznat, že jsme v nejlepším a je potřeba přestat? 

Ano, zkušenost nám říká, že nekonečné natahování seriálů, knih či filmů až příliš často dopadne špatně. Z díla se stane jeho vlastní parodie a nakonec nám to zkazí i ty původní verze, které jsme měli rádi.

Ale občas i ten blesk výjimečně uhodí dvakrát do stejného místa. A proti veškeré pravděpodobnosti a zkušenosti najednou z čistého nebe se objeví nové díly vašeho nejoblíbenějšího seriálu. A jsou skvělé. Jako by se nic nezměnilo. Hrdinové jsou stejní a děj je snad ještě lepší a vtipy ještě vtipnější.

Přátelé, máme tu neuvěřitelnou čest a štěstí, že se tento zázrak stal za našich časů a u seriálu, kde se ani ti nejzapřísáhlejší příznivci už několik let neodvažovali doufat v pokračování.

Je jím nová desátá série seriálu Červený trpaslík!

Nachystejte květináče!

Do zásoby

„Ještě si před cestou dojdi“

Nedokonalá: „Ale mně se nechce.“

„Ale třeba se Ti bude chtít za chvíli. Je to dlouhá cesta.“

Nedokonalá: „Snad tam po cestě budou někde záchody, ne?“

„No ale kdoví kdy a kdoví jaké…radši si dojdi“

Nedokonalá: „Ale mně se opravdu nechce. Já bych si došla, ale mně se prostě nechce ani maličko.“

„Tak si dojdi do zásoby!“

………………………………….

O 25 let později:

Hm, klíče mám, mobil mám, peněženku také mám, děti jsou oblečené, věci nachystané, kabát není naruby… proč mám stále pocit, že je něco špatně? Ach ne… Zapomněla jsem si dojít do zásoby. Sice se mi nechce, ale odejít bez toho neumím.

A pak mám být někde včas. Díky mami:-)

Znáte někdo tento fenomén na vlastní kůži? U nás v rodině se dědí z generace na generaci. :-)

Jak to dopadne, když si nedojdete „do zásoby“. Hrůza…