Smíme dělat pouze to, co nám jde a na co máme talent

Dnes jsem se nechala inspirovat čtenářkou Káčou a jejím komentářem k tomuto článku.  Připomněla mi totiž něco, co bylo v dětství tak samozřejmé, že mě nikdy nenapadlo se tím zabývat.

Jako úplně malá jsem dělala ráda téměř všechno. Postupem času jsem se dozvěděla, že na většinu těchto věcí nemám talent. A to mi upírá právo věnovat se oné činnosti, byť jen pro radost.

Jako příklad mě napadá malování a kreslení. S oblibou prohlašuji, že nenakreslím ani domeček. Přitom když jsem byla malá, kreslila a malovala jsem úplně všechno. Stromy, domy, zvířata, z pohádek celé scény včetně prince bojujícího s drakem, ptáka Ohniváka a lišky Ryšky. Tak jak to, že dnes neumím ani ten domeček?

Přece proto, že na to nemám talent. To se nějak prostě ve škole rozhodlo. Že bych mohla malovat jen tak, pro radost, to mě ani nikoho jiného nenapadlo, tato varianta prostě neexistovala. I rodiče, samozřejmě pro moje dobro, mi naznačili, že ty moje obrázky nestojí za to, aby byly namalovány. Asi se báli, že si někde svými ošklivými obrázky utrhnu ostudu.

Postupně jsem přestala malovat i doma, nakonec pro mě byl jakýkoliv výtvarný projev stresující, z malování vajíček mám dodnes trauma. Místo toho, abych si užívala proces tvorby, nervovala jsem se, že dělám něco, co mi očividně nejde, nemám na to talent a výsledek nebude stát za nic.

Kde asi teď všechny ty kraslice jsou. A ty výkresy a obrázky, které se mi tajně líbily,  když jsem věděla, že vlastně nejsou dobré. Všechny ty věci jsou dávno pryč. Jen ten pocit hořkosti nad zneuznaným dílem zůstal.

Je dobře rozvíjet své talenty a zabývat se tím, v čem jsme dobří. Ale je dobře také dělat věci, které nás baví, bez ohledu na to, že výsledek je třeba i velmi nedokonalý. Protože všechny ty kraslice a obrázky časem skončí v propadlišti času. Ale vzpomínka na radost z jejich výroby, ta přetrvá.

Takže se budu snažit tento přístup u svých dětí neuplatňovat. Nakonec talent není žádná zásluha, důležité je se ve věcech zlepšovat svou pílí a snahou. Nějaký imaginární talent nám může být ukradený.

Takže tento příběh má vlastně šťastný konec.

Fascinuje mě, že kreslení milují všechny děti na celém světě a všech kultur.

A vypadají u toho všechny stejně.

Vždy stejná póza a soustředěný pohled.

A trocha inspirace pro mě. Tenhle domeček bych snad zvládla:-)

Základ šatníku – Barbar Conan, Xena a Gandalf.

Co je to vlastně základ šatníku? Spousta lidí Vám řekne, že to jsou modré džíny. Nebo třeba bílá košile. To ovšem vyvolává zcela klamný dojem, že všichni musíme nosit modré džíny, nebo bílou košili. Což je trochu ošemetné, jak se ostatně dozvíte v příštím článku.

Základ šatníku by mělo být několik nadčasových a kvalitních kousků v jedné z neutrálních barev. Tyto základní kousky lze doplňovat sezónními a „trendy“ hadříky a doplňky. Základ šatníku má každý z nás jiný, podle našeho vkusu, typu, kde se pohybujeme a jaké oblečení koresponduje s naším životním stylem.

 Nejlepší bude ukázat si to na několika příkladech:

Barbar Conan

Základem Barbarova (btw. Nevíte někdo, jestli se píše malé, nebo velké B? Je to jeho jméno, přezdívka, nebo je prostě barbar?)šatníku je bederní rouška. Jeho tzv. „signature piece“ je náhrdelník  s několika zuby a kulatým medailonkem. Conanovy oblíbené doplňky jsou nátepníčky a čelenka. U jiného muže by podobné oblečení působilo zženštile, jemu však tento styl sedí.

K tomuto kvalitnímu základu už pak může nosit různé trendy kousky, klidně i koupené v nějakém levném řetězci. Doporučila bych mu držet se šedohnědého spektra barev a jasnější barvy nechat zazářit jen na detailech (žlutý kámen na rukojeti meče, fialové detaily na čelence například).

 

Barbar Conan si může dovolit i růžové doplňky beze strachu, že bude celkový dojem příliš zženštilý.

Do chladnějšího počasí může Barbar Conan sáhnout i po tygřím přehozu, který nechá volně splývat z ramen.

Tyto boty od Christiana Loubutina může nosit k tygřímu kožichu v rámci trendu "print on print", nebo třeba k vínové bederní roušce a meči v neutrální barvě.

 Xena

Základem šatníku princezny – válečnice je bezesporu korzet se zvýrazněnými rameny. Jejím osobním znakem jsou kromě korzetu rovné vlasy s ofinou a stejně jako u Barbara Conana nátepníčky. Se svými outfity si umí pěkně vyhrát a být pokaždé jiná.

Doplňky v boho stylu udělají z přísné Xeny rázem veselou a bezstarostnou krasavici.

 

Čelenka s perlami Xenu pěkně zjemnila.

Variace na její styl - božohodový korzet a bílé šaty.

Xena chytře nahradila neforemný kožich několika navrstvenými kožešinami a celé to přepásala šerpou.

 Gandalf

Základem Gandalfova šatníku je bezesporu plášť doplněný kloboukem a holí. Vzhledem k jeho velmi konzervativnímu stylu bych mu nedoporučovala doplňovat své outfity detaily v neonových barvách.

Ani sluneční brýle nejsou nejlepší nápad, ačkoliv pokus o stylovost se cení.

Gandalfovi tento tvar brýlí nesluší a neladí k zbytku oblečení. Doporučuji mu brýle konzervativnějšího tvaru s kouřovými skly.

Na Gandalfovi si můžeme pěkně ukázat, jak lze radikálně změnit celý základ šatníku. A to natolik výrazně, že jej od té doby kamarádi nazývali Gandalf Bílý.

Gandalfovi výměna šatníku prospěla, vypadá mladší a uhlazenější. Ale mít tu možnost, pokusila bych se ho přesvědčit, aby se občas k svému šedému "looku" vrátil. Na neformální příležitosti je vhodnější a jeho image otrhaného tuláka rozhodně měla něco do sebe. Každopádně v obou variantách zůstává šarmantní.

 

Doufám, že se mi podařilo na těchto příkladech demonstrovat, že základem šatníku  je pro každého z nás něco jiného. Příště se dozvíte konkrétnější rady, jak si vybudovat šatník, za který by se nemusel stydět ani Zlatoslav Lockhart.

Tak skvělý jako Zlatoslav (Gilderoy) nebude nikdo z nás. Ale můžeme se pokusit jeho dokonalosti alespoň přiblížit:-)

 

Já nejsem žádná mimibazarová mamina!

…nebo bych měla spíš napsat mamyna? Poslední dobou pozoruji v médiích a napříč internetem dva různé pohledy na matky. Tak jsem si sem, do nedokonalého studia, pozvala dvě maminky – typické představitelky těchto dvou druhů.

 Mimibazarová mamina

„Už jako těhulka jsem se móóóóóc těšila na mimíska. Ale bohužel bolelo mě bříško a měla jsem ty potvůrky nevolnosti. Naštěstí holčiny z netu mě vzaly mezi sebe a poradily mi dát si večer vedle postýlky malou mňamku a hned ráno začít dlabat. Manža poctivě přibíral se mnou a když se dostavil den D málem odvedli na sál jeho. Teď mám mimíska už doma a zahájili jsme kójo. Tak ještě se dostat na předtěhu váhu, což je dost problém s těmi óbrňamkami, kterými mě manža krmí Ale copak? Ty už jsi se vzbudinkal? No kdo to tady udělal bobeček, no? To je ale naděleníčko…“

 Matka drsňačka

 „Tak že jsem těhotná jsem se dozvěděla, když mi jedna kocovina pořád nechtěla skončit. To těhotenství mě teda vůbec nebavilo, buď jsem blila, nebo byla hotová. Jediné, co mi na nevolnosti zabíralo bylo žrát, žrát a žrát. Proto teď vypadám jako bečka sádla. Naštěstí je na tom muž stejně, jsou z nás taková vyžraná prasata. Od té doby, co náš malý na sále poprvé zařval už v podstatě řvát nepřestal a už nám z toho neskutečně hrabe. Už bych ráda oblékla své staré slimky a křiváka a vyrazila pařit, ale to bych nejdřív musela přestat být pojízdná mlékárna. A s tím vším žrádlem, který do mě cpe můj starej, asi jen tak nezhubnu. Fuj! On se zase posral! Ježiš, to je smrad.“

Z nedokonalého studia se s vámi loučíme. Ono vlastně ani žádné takové studio neexistuje, ale to vám došlo, že…

Ani tyto matky neexistují. Ačkoliv podle médií to tak nevypadá, já potkávám jen samé rozumné a láskyplné maminky, které mají své děti rády, mají o ně starost, ale ne přehnanou, říkají jim hezkými zdrobnělinami, ale nepřehánějí to. Jsou nadšené z toho, že opravdumají to dítě, užívají si zážitky s dětmi plnými doušky a přesto zůstaly normálními ženami.

Vím, že ty maminkovské výlevy někdo asi píše. Ale věřím, že ve skutečnosti většina těch maminek se prostě jen přizpůsobila slovníku ostatních. A co se týče drsňaček, věřím, že doma tajně stejně nějakou tu zdrobnělinu použijí a jsou ze svého miminka taky „hotové„.

Ono je vždy výhodné zviditelnit nějaký extrém. Ale já to prostě ohledně maminek nijak černě nevidím!

PS: Kdyby někoho zajímalo, která z těchto dvou poloh je mi sympatičtější, musela bych říct, že ta mimibazarová. Mnohem lépe pochopím maminku, která je tak nadšená ze svého miminka, že má trochu zatmění mozku, než ženu, která za každých okolností hlavně musí „play it cool“. Hlavně aby si o ní někdo nemyslel, že je snad nějaká pitomá mimibazarová mamyna, která je rozněžnělá ze svých dětí.

Jak jsem o vlásek unikla smrti

Máme to s manželem rozdělené. On plave k bójce a zpátky, já podél pláže ke kamenům a zpět. Je to přibližně stejně daleko, nabízí se tedy otázka, proč i já neplavu k bójce. Odpověď je jednoduchá. Kvůli žralokům.

Manžel se mi pokouší vysvětlit, že ve Středozemním moři lidožraví žraloci nežijí. Ovšem on toho o žralocích moc neví. Všechna moře jsou propojená, takže žralok může kamkoliv doplavat. Žádné zábrany mezi moři nejsou a jak mají žraloci vědět, že tu nežijí? Pokud vím, nejsou příliš inteligentní.

Muž není první, kdo se mě na to ptá. Někteří lidé se dokonce po této odpovědi rozčílí a začnou kolem sebe házet termíny jako „žraločí teritorium“ a „migrace se řídí instinktem“, případně „i kdyby to možné bylo, jaká je pravděpodobnost…“.  Ale vysvětlujte to někomu, kdo se žraloků bojí od dětství i v bazénu.

 Mé každodenní plavání ke kamenům tedy probíhá zhruba takto:

Překonám krizový bod č.1, tedy místo, kde se lámou vlny a dostanu se ke krizovému bodu č.2, což je místo, kde voda stoupne nad břicho k hrudníku (brrr). Začnu plavat a pokouším se nemyslet na žraloky. Hlavně na ty jejich čelisti nemyslet. A jak člověk nejdřív uvidí tu ploutev, která pak zmizí, protože žralok útočí zespodu a už si pro vás jde. Ano, hlavně na to se snažím nemyslet.

Důležitá je technika plavání. Žralok si člověka splete s raněnou rybou nebo s tuleněm. Že bych připomínala raněnou rybu se nebojím. Jsem totiž amatérský provozovatel a zároveň průkopník takzvaného SPS. Je to nejbezpečnější plavání z hlediska napadení žralokem a princip je vůbec se ve vodě nehýbat. Pravda, mistr nejsem, čas od času se ještě pohnu. Takže ještě nepřipomínat tuleně, na čemž právě pracuji a budu relativně v bezpečí.

Plavu dál směr kameny a snažím se nemyslet na ten nádherný a elegantní pohyb, kterým žraloci krájejí vodu tak snadno a rychle, že bych ani 20 metrů od břehu neměla šanci. Á, támhle jsou dva hazardéři na nafukovací matraci. Kopou nohama jako blázni a ještě cákají rukama. Zbloudilý žralok by si zřejmě za kořist vybral spíš je, připomínají raněnou rybu i tuleně zároveň. V ohrožení života jde lidská solidarita stranou a vítězí pud sebezáchovy, takže sorry, raději oni než já.

U kamenů se otáčím a plavu zpět. Moře krásně houpe a šumí. Je nádherný den, sluníčko svítí a vane takový ten prázdninový vítr. Je škoda kazit si den pitomým strachem z imaginárních žraloků. Otáčím se na záda a pozoruji krajkové mráčky (že u toho nekopu nohama a hýbu se jen minimálně je už spíše zvyk). Ano, člověk má splynout s přírodou a přijmout ji v celé její kráse a krutosti – co to bylo sakra? Něco se mi otřelo o nohu! Který blbec sem hodil mořskou řasu? To nevěděl, že mě vyděsí na pokraj infarktu?

Ok, teď v suchu a bezpečí jsem ochotná uznat, že už tam možná byla a nikdo ji tam nehodil. Ale stejně.

Zbývající vzdálenost plavu co nejrychleji. Byla by ironie, kdyby mě žralok napadl těsně před koncem mé mise ke kamenům a zpět. Na pokraji sil vylézám z moře a plácnu sebou na ručník.

Bylo to o fous!

Místo, kde neběží čas

Tranzitní zóna na letišti má pro mě neopakovatelné kouzlo. Miluji, když mám třeba hodinu času před nástupem do letadla, už jsem odbavená a nemohu nikam jít a nic dělat. A k tomu všechny ty obchody s luxusními parfémy, světoznámými značkami oděvů a kabelek. Prodavačky bývají milé, takže se tam člověk nebojí vlézt a „jen se dívat“.  Dělá to tak každý, co tam také jiného dělat. Je to Bohem posvěcená flákací zóna.

Vždycky, když někam letím, obleču se aspoň trochu „business“. Hraju si na strašně vytíženou „byznysmenku“, která lítá obden a je strašně důležitá. Vytáhnu notebook a zahraju si partičku solitairu s výrazem: tyto maily musím okamžitě vyřídit, nebo se zhroutí ekonomika tří států. S kamenným výrazem ve tváři telefonuji, jako že poháním stovky svých podřízených, kteří se už teď bojí mého návratu.Ve skutečnosti mluvím s maminkou a ujišťuji ji, že mám s sebou svačinu.

Vůbec mi nevadí, že musím být už dvě hodiny před letem na letišti. Naopak, přijdu klidně ještě dřív. Letadlo má zpoždění a musím čekat další 4 hodiny? Dělám, že mi to vadí, protože se to ode mě očekává, ale v duchu se raduji. Pár hodin v časovém vzduchoprázdnu, kdy mohu jen tak lelkovat, co chtít víc? Vzpomínám na 3 šťastné hodiny strávené na letišti Heathrow, na venkovní terasu s výhledem na letadla v Ruzyni, na deštný prales uprostřed letiště v Singapore… Ach, už se nemůžu dočkat dalšího letu.

Luxusní obchody a výhled na letadla lze jistě zažít i jinak a jinde. Ale tranzitní prostor má ještě jedno kouzlo navíc. Neběží tam čas. True story.

flákací zóna v Kuala Lumpur

Odjezd na dovolenou

Zítra odjíždíme na dovolenou. Budeme ti praví a nefalšovaní účastníci zájezdu. Ještě jsem na klasickém zájezdu s cestovkou nebyla, takže jsem zatím více zvědavá na věci okolo zájezdu, než na samotnou destinaci.

Dnes jsem během balení vytáhla své speciální oblečení, které nosím výhradně na pláž a okolí. Hádáte správně, nejsou to zrovna šaty od Chanelu. Ale mám k těmto hadříkům citový vztah a nechci je vyhodit. Tak si namlouvám, že se vyplatí mít je schované a jednou za několik let je „unosit“ na dovolené na cestě mezi hotelem a mořem (údajně 50 metrů, no uvidíme:-)).

 Raduji se, když se do svých nostalgických hadříků vejdu. Na takové detaily, jako je dýchání, sice musím zapomenout, ale budu kočka a to je hlavní. A tyhle žabky s korálky si také musím vzít s sebou, vždyť jinam je ani nemůžu nosit.

Hm, nakonec stejně ten týden budu nosit jedny šaty a jedny plavky, takže po vzoru Haliny Pawlovské vytahuji ze sbaleného zavazadla dvě třetiny oblečení a ukládám je zpět do skříně. Ona k tomu ještě tedy radí vzít si dvakrát tolik peněz . Takže dokonale sbalená budu až příště. :-)