Vymyslela jsem vtip!

Včera večer, když jsem šla spát, mě políbila můza a vymyslela jsem svůj první vtip v životě. Hned jak jsem měla volnou chvilku během dne, přidala jsem text k vhodnému obrázku a vyslala vtípek do světa.

Ok, asi to není ten nejoriginálnější vtip na světě. Možná ani není vtipný. Ale na druhou stranu, už jsem viděla i horší. A kupodivu můj vnitřní kritik mlčí. Mám prostě radost, že jsem ten vtip vytvořila, ať už je trapný, nebo ne. Vedl totiž k objevu zbraně pro boj s perfekcionistickým sucharem ve mně. Tou zbraní je humor!

Můj vnitřní Dobby

Někdo má své vnitřní dítě, já mám vnitřního Dobbyho. Kdybych si mohla vybrat jednu věc, kterou mohu ve své hlavě vypnout, byly by to jeho výčitky. Otravují mi život, pozitivní motivaci nepřinášejí a jen mně utvrzují v tom, jak jsem neschopná.

Například ráda chodím do fitka. Nebo na masáž. Pedikůra je v podstatě nutnost. Ale jak si obhájit sama před sebou, že opouštím své děti a jdu dělat něco pro sebe? Když jdu do práce, jsem užitečná, protože vydělávám peníze pro rodinu. Ale nechat děti s hlídací slečnou a jít cvičit je pro mého sebemrskavého domácího skřítka v hlavě ta nejlepší potrava.

Milý Dobby, jak já Tě chápu…

Já vím, většina lidí si při čtení tohoto článku bude ťukat na čelo. Spokojená matka = spokojené dítě, tak co řeším. Bohužel, můj Dobby je vynalézavý.

 Kdybych nebyla neschopná, nepotřebovala bych tyto vymoženosti. Nohy bych si drbala pemzou každý den a pedikůra by nebyla nutná. Kdybych byla schopná nežrat, nemusela bych makat ve fitku. A měla bych víc běhat kolem dětí, to je tělocvik, který by mi měl na udržení váhy stačit. Asi kolem nich málo běhám – jsem líná. Masáž je zbytečný luxus, kdybych neprokrastinovala každý večer u počítače, nebolely by mě záda a nepotřebovala bych masáže. Vydržela bych dvě hodiny stavět lego a nenudila bych se u toho. Vždyť jsem se svými dětmi, co jsem to za matku, že si neužívám každou vteřinu…

Nejhorší je, že tyto výčitky mě stejně nedonutí k nějaké změně. Ta u mě přichází spíš z pozitivních podnětů. Jsou mi prostě úplně k ničemu. Ty věci, které mi můj Dobby vyčítá, dělám dále a jako bonus si za ně několikrát vynadám. Potřebovala bych někoho, kdo mě příště bude držet, tak jako Harry Potter Dobbyho.

Kdybych se místo mlácení se do hlavy raději rozhlédla kolem sebe a zajímala se o ostatní lidi. Já se sobecky hrabu ve svém loserovství, místo abych dělala něco užitečného. Třeba aspoň umyla nádobí od večeře… Vidíte to, už je tu zase Dobby! On je prostě opravdu vynalézavý. Ach jo.

 

Salát s květy lichořeřišnice

Krok číslo 1:

Vypěstujte si lichořeřišnici.

 

Krok číslo 2:

Jejími květy ozdobte v podstatě jakýkoliv salát.

Ano, opravdu. Takto jednoduché to je. Jedlé květy jsou už nějakou dobu v kurzu. Lichořeřišnice je na pěstování velmi nenáročná, vyroste Vám na balkóně, za oknem, na zahrádce. Stačí jen občas zalít, podle mých zkušeností jí nejlépe svědčí polostín. Přímé slunce je u nás na balkoně příliš ostré, na zahrádce to asi nevadí.

Její květy chutnají jako řeřicha setá, jsou trochu palčivé. Proto se tak úplně nehodí na ozdobu dezertů. Jinak vypadá velmi pěkně i jako ozdoba talíře s jídlem (nenávidím slovo obloha:-). Má spoustu blahodárných účinků a hlavně, jakýkoliv salát je najednou díky květům lichořeřišnice děsně cool! :-)

 

Žij každý den, jako by byl poslední – a pak se z toho zblázni

Můj oblíbený Dokonalý Gentleman mě inspiroval k tomuto článku. Již jsem se tu bořením podobných mýtů a hospodských mouder zabývala (článek o nehledání partnera, nebo zda musíme být šťastní).

Carpe diem, neboli nově a moderně YOLO je již po několik tisíciletí mottem mladých lidí, kteří mají pocit, že mají zcela nový pohled na život. Užij dne, žij každý den tak, jako by byl Tvůj poslední. Hm, tak to je super. Zrovna tento týden musím na registr vozidel a kdybych věděla, že jeden z následujících dnů bude můj poslední, tak bych tam nešla.

Stejně tak bych si nešla na finančák, vyřídit pas, nechat vytrhnout osmičku a jiné radosti, které mě v nejbližších dech čekají.

Podle tohoto motta se prostě žít nedá a jeho jediný smysl je, že nám náš život připadá strašně fádní a nudný a nadáváme si, co jsme to za losery. Pokud si člověk chce vůbec nějak zařídit život, musí být optimista a počítat s tím, že jej nějaká ta budoucnost čeká.

Myslím, že mnohem lepší náhrada za toto motto by bylo: Kdyby byl dnešek mým posledním dnem, nadšená nebudu, ale budu vědět, že ten můj život byl z dlouhodobého hlediska hezký a naplněný. Nakonec, není tento způsob konce mnohem častější?

Proč je lepší být bohatý, když držíte dietu?

  • když jste bohatí, můžete si platit osobního kuchaře, který Vám uvaří skvělá, zdravá a nekalorická jídla. Vše okoření směsí čerstvých bylinek, nasekaných s klíčky a výhonky a Vy ani nepoznáte, že si něco odpíráte.
  • můžete se zabavit i bez jídla. Sauna, bazén, masáž, relaxační wellness procedury a ani si na jídlo nevzpomenete. Zábal z mořských řas Vám tuky vyžere z těla ani nemrknete.
  • můžete si zaplatit v posilovně osobního trenéra, který vymodeluje Vaše tělo k obrazu Vašemu.
  • můžete si zaplatit kouče, který bude 24 hodin na telefonu a motivovat Vás, když si budete chtít vzít jen ten jeden čtvereček čokolády.

Don´t even think of eating that!

  • můžete se každý týden odměnit novým kouskem do vašeho šatníku.
  • nebo botníku.
  • můžete si zaplatit au-pairku, která bude každý den vstávat s dětmi a Vy dietu zaspíte.
  • můžete letět k moři, kde díky horku nebudete mít takový hlad, budete se potápět s delfíny a místo večeře pozorovat hvězdy ovíváni svěžím vánkem. (no dobrá, tady už to trochu přeháním)

That´s me with my favourite pets.

  • můžete se živit jen ananasem, sushi a steaky bez přílohy.

Moji nejoblíbenější detektivové

Asi jsem to tu už zmiňovala, mám moc ráda detektivky. Nechápu, jak mohou být považovány za brakovou literaturu, když v nich lze nalézt tolik poučení a filosofických problémů. Ale o tom zas někdy příště. Dnes chci vytvořit jakýsi žebříček mých nejoblíbenějších detektivů. Sama netuším, jak to dopadne, takže s chutí do toho:-)

  1. Sherlock Holmes – to je bez diskuse. Sherlock byl prostě třída. Jeho cool podivnůstky, housle, kokain, vztah k ženám… Geniální detektiv, který neuznává nic než přísnou logiku, přesto však po generace vzbuzuje sympatie a lásku u svých čtenářů. Jeho vztah k doktoru Watsonovi (pozorný čtenář ví, že v povídce Tři Garridebové je Watson postřelen a Sherlock Holmes projeví svou lidskou stránku a má dojemnou starost o svého kamaráda) a k těm několika málo lidem, které si pustil blíže k tělu, jeho absolutní oddanost boji se zločinem, jeho úžasný životní styl, jeho nedbalá arogance a (v mých představách) i elegance, to vše mu zajišťuje oblibu napříč generacemi a staletími.
  2. Hercule Poirot – díky skvělé činnosti malých šedých buněk si druhé místo jistě zaslouží. Já na něm miluji především to, že je to takový britský antihrdina. Cizinec, ješitný, vždy upravený, nepije pivo, zato používá kolínskou. Takto si v době, kdy Agatha Christie své knihy psala, určitě nikdo v Británii bojovníka se zločinem nepředstavoval. A přesto si malý ješitný človíček získal celé Spojené Království a zbytek světa. 
  3. Sid Halley – jednoruký bývalý žokej, hrdina čtyř knih Dicka Francise. Evidentně autorův oblíbenec, nicméně místo něj by tu mohl být kterýkoliv jiný hrdina jeho knih. Statečný, férový a zároveň citlivý chlap, který se vysmívá fyzickému nebezpečí a bolesti, přitom je však schopen hlubokých citů. Je současný a může sloužit jako inspirace dnešním mužům, pro které je náročné najít v dnešní době svou roli. 
  4. Lord Petr – opět citlivý sympaťák, na kterého si ovšem žádný padouch nepřijde. Sečtělý aristokrat, který sbírá první vydání knih a je vyhlášeným milovníkem vína, evidentně autorčin vysněný muž a já se jí vůbec nedivím. Lord Petr je pokrokový, má příkladný vztah k ženám a uznává jejich rovnoprávnost a nemá rád válku a násilí. Přesto však není trapný intelektuální srábek, ale naopak muž, který má nad hrubým násilím vždy navrch.
  5. Slečna Marplová – znalkyně lidských srdcí, jejich slabostí a tajností, odpůrkyně zla a ztělesnění ideální tetičky. Domácká atmosféra knih evokuje pocit bezpečí u čtenáře. Je to v pořádku, teta Jane to vyřeší a ještě upeče buchtu. 
  6. Colombo – jeho baloňák, jeho gesta, jeho žena. A ten způsob, kterým přivádí vrahy postupně během vyšetřování k absolutnímu šílenství. Nejšarmantnější vagabund, jakého znám.
  7. Otec Brown – skromný mistr paradoxu a člověk věřící v Boha i v ďábla, v lidské dobro a možnost nápravy (jeho přátelství s bývalým zločincem Flambeau) a v lidské zlo, které se nezastaví ani před vraždou. 

Proč si zrovna tito detektivové získali mě a milióny dalších čtenářů? Určitě ne pro jejich detektivní schopnosti (hned dedukce Sherlocka Holmese jsou velmi diskutabilní). Je to jejich charakter, lidskost a hlavně jejich drobné nedokonalosti, co nám je tolik přibližuje.

A boj se zlem samozřejmě, ten nevyjde z módy nikdy.

Jak si nehledat partnera

V nedávném článku jsem psala o chytré radě pro nezadané. Nedalo mi to a musím zmínit ještě jedno takové moudro: „Dokud si někoho hledáš, tak ho nenajdeš. Jakmile přestaneš hledat, ten pravý/ta pravá se vynoří sám/sama.

No bezva. Takže co si z toho jako singl vyvodit? Zaprvé, nejdřív musíte přestat někoho chtít. Vy prostě partnera chcete a tím si to sami kazíte. Nedivte se, že vás pak nikdo nechce. Pěkně buďte šťastní sami a radujte se ze svobody(viz minulý článek). Že se i ve vztahu můžeme cítit svobodní asi tito chytří rádcové neví, sami jsou pravděpodobně až po uši v nějakém toxickém vztahu a toto je jedna z mála chvil, kdy si mohou připadat nadřazení.

Takže, dejme tomu, že se rozhodnete najít si někoho prostě tak, že ho nebudete hledat. Jak jednoduché.

Co ale dělat s tím hláskem, který se nám ozývá v hlavě? Tato teorie vychází z Prachetta, podle kterého máme kromě normálních myšlenek ještě druhé myšlenky a čarodějky mají dokonce i třetí.

  • První myšlenka: „Budu se snažit nikoho si nehledat, abych si konečně někoho našla.“
  • Druhé myšlenky odpovídají: „Ale když si někoho nehledám proto, abych si někoho našla, tak si vlastně někoho hledám. A tím pádem si nikoho nenajdu.“
  • První myšlenky kontrují:“Nic neslyším, nikoho nehledám.“
  • Druhé myšlenky: „Ale vždyť jsem si teď myslela, že..“
  • První myšlenky: „Buďte zticha!“
  • Druhé myšlenky: „Nikoho si nehledám. Jasně, nemám zájem. Jsem spokojená sama.“
  • Třetí myšlenky škodolibě: „Víte, že vás celou dobu poslouchám?“
  • První a druhé myšlenky spolu: „A do …háje.“
 Všechny chytré a zkušené rádce prosím, nechte si ty rady pro sebe a netrapte své single kamarády a kamarádky. A vy, kteří jste single si klidně a bez obav (ale s rozmyslem:-) někoho hledejte!

 

 

Příliš mnoho hraček

Chci se vrátit k minulému článku, protože zřejmě vyzněl trochu jinak, než jsem měla na mysli. Že jsem byla nepochopena, to jsem pochopila podle statusu, který napsala jedna milá čtenářka na facebook.

 „Ještě bych doplnila, že dokonalé matky kupují dětem pořád nové hračky. Já taková nebudu, darované hračky budu příbuzným schvalovat…“

No, je vidět, že ještě nemá děti a tudíž není obeznámena s dokonalými matkami. Dokonalá matka totiž právě toto dělá. Nekoupí dětem každou blbost, kterou zrovna chtějí. Dovoluje jen hračky dřevěné, „bio“, z plastových pouze lego, nic co příliš hraje, nic co je příliš kýčovité…

I já jsem si myslela, že taková budu. Realita je, že hračky nekupuji vůbec a stejně jich děti mají zbytečně moc. A to jsme před Vánoci celý velký koš darovali dětskému domovu. Prostě nemám to srdce ty hračky odmítat. Ještě tak si prosadím, že půlroční dítě nesmí čokoládu, ale už to vyvolá nevraživost u „těch druhých“ prarodičů ;-).

Takže na to, aby moje děti měly jen a pouze kvalitní, rozvíjecí a mnou schválené hračky, jsem už dávno rezignovala. Vidím to jako další svou nedokonalost. Ale vlastně mám pocit, že na rodičovství je nejdůležitější něco úplně něco jiného. Nevím, kdo chytrý kdy řekl tuhle větu, ale vyjádřil to skvěle:

„Nepořizujte si dítě, buďte připraveni dát sebe dítěti.“

To, co bychom měli našim dětem dát, jsme my sami a naše autentické emoce, projevy lásky a přijetí. To je náš hlavní úkol. Nenechme se rozptylovat něčím, co nám zbytečně bere energii a důležité to není.

Mé mindráky z dokonalých matek

  • Vždycky mají papírový kapesníček, vlhčený ubrousek a látkovou plenu na utření rukou k tomu. Já dětem nenápadně utírám pusu svým rukávem.
  • Nosí dětem svačinky v několika krabičkách, ze kterých neustále vytahují nové a nové porce čerstvého ovoce a zeleniny, nakrájené na malé kousky. Moje děti musejí kousat do jablka, přestože mladší ještě nemá zuby.
  • Na hřišti si se svými ratolestmi neúnavně hrají a povídají, i bábovičky vyklápějí. Já nechám děti svému osudu a s úlevným pocitem otvírám na lavičce v mobilu internet.
  • Nakupují a prodávají na mimibazaru a jiných webech. Takže mají super věci a ještě ušetří. Perfektně se orientují na trhu a vědí přesně, který kočárek, autosedačka či obleček je nejlepší. Já o tom nevím zhola nic, takže se na prodejních webech okamžitě ztratím a zamotám, ta obrovská nabídka mě frustruje a nedokážu se rozhodnout.
  • Chodí s dětmi na kroužky již od půl roku věku dítěte. Učí se s lektorkami o šamanismu, andělech a technice přání si. Uvědomují si svoje ženství. Já jsem to zkusila jednou a jediné, co jsem si uvědomovala bylo, že jsem ještě neměla svou ranní kávu.

Sorry, I prefer the coffee

  • Používají látkové pleny. Já odporně likviduji planetu s hromadou papírových plen.
  • Jsou krásně štíhlé, protože běhají kolem dětí a nemají čas pořádně jíst a mlsat. Já také nestíhám pořádně jíst, ale na mlsání si čas najdu vždycky.
  • Mají přehled o okolních školkách, jaká je šance se do nich dostat, jaké tam jsou učitelky, v kolik hodin chodí děti domů. Do své vybrané školky již rok předem chodí sondovat a budují si půdu pro přijetí. Já tomu nechávám volný průběh. Nějak to dopadne.
  • Neujede jim ani jedno nevhodné slovíčko. A já? A do p….
  • Mají přečtené všechny knihy od Zdeňky Jordánové, Dítě jako šance pro Tebe atd. Mně je ta kniha odporná už názvem, zato mám přečtené už skoro všechny Prachetty:-).
  • Neznají seriály How I Met Your Mother a Big Bang Theory! O Gossip Girl ani nemluvím. Prostě je tento typ pokleslé zábavy nezajímá. A není to póza, doopravdy je to nezajímá. Raději se věnují sebevzdělávání za pomoci knížek o vesmírné harmonii. Unfortunatelly, this is not a bazinga!

This is not a bazinga!

Takto bych mohla pokračovat do nekonečna, ale vzpomněla jsem si, že mám ještě rozečteného jednoho Prachetta. Takže dobrou noc!

PS: Nejhorší je, že tento článek je ironický jen částečně. Nezanedbatelná část mojí osobnosti má výčitky, že není takto dokonalá.

Neučte mě chytat rybu, prostě mi ji dejte!

Narazila jsem na to při čtení článku v časopise Respekt o pěstounech postižených dětí. Pokud někdo zaslouží metál za zásluhy, pak to jsou oni. Co si budeme povídat, dělají to tak trochu za nás ostatní, co na něco takového nemáme.

Zaujala mě tam ale i jiná věc. Jedna maminka, dvě postižené děti v pěstounské péči a tři vlastní, si stěžovala na pomoc od státu a různých občanských sdružení. Jako podporu od státu má možnost zdarma se účastnit různých školení. Ano, to matka pěti dětí jistě ocení.

Paní tam pronesla úplně dokonalou větu (necituji ovšem přesně): „Nemám zájem o další školení, jak to mám všechno zvládat. Zařiďte mi jednou za čas hlídání, to bude pro mě pomoc.“

Jak já Vám rozumím. Je to teď samé školení, workshop, seminář a webinář. Ono je fajn dozvědět se, jak si lépe zařídit život, naplánovat čas, vyhnout se syndromu vyhoření atd. Ale co občas potřebujeme všichni je prostě pomocná ruka. Někdo, kdo na chvíli potáhne tu káru (děti, firmu, kariéru) za nás, zatímco my budeme odpočívat. Někdy je prostě lepší dostat rybu, než absolvovat desáté pozitivácké školení o tom, jak chytat ryby pomocí nové metody, která Vám změní život.