Dokonalý David Suchet

Dnes mám na napsaní článku přesně 4 minuty. Uspala jsem děti, vyřídila pár telefonátů, neuklidila nádobí od večeře a za 5 minut, teď už tedy za 4 minuty přijde na návštěvu kamarádka.

Takže dnes nebude žádný nedokonalý postřeh, ale podělím se s vámi o něco, co považuji za dokonalé. Je to výkon herce Davida Sucheta v roli Hercula Poirota.

Ráda čtu beletrii a jsem dost citlivá na filmová a televizní zpracování mých oblíbených knih. Jako umíněné dítě vždycky všechny otravuju tím svým: „Ale tohle není přesně podle knížky!“ Ale lepšího Hercula Poirota si prostě nedovedu představit. Je dokonalý.

Hezký večer všem!

Jak neodmítnout pětistovku

Nedávno mě kamarád poprosil o malou službu. Chtěl jen můj názor na jeden krátký text. Napsala jsem mu tedy stručně, co si o textu myslím. Shodou okolností pro mě tento kamarád před časem dělal nějakou práci, kterou jsem ještě nezaplatila. Jako poděkování za můj názor mi odečetl z faktury 500,-.

Původně jsem mu chtěla napsat to, co bych napsala dřív: „To jsi nemusel, vždyť to nic nebylo (ha ha), vždyť mi to zabralo 2 minuty atd.“

Ale pak jsem se, pod vlivem nedokonalého blogu, rozhodla napsat to, co ve skutečnosti cítím a chci říct.

„Milý kamaráde, potěšilo mě, že si mého mínění tak ceníš. Těch 500,- se mi popravdě hodí :-)“

Mělo těch pár řádek hodnotu 500,-? Můj vnitřní perfekcionista samozřejmě křičí hlasité NE! Ale ve skutečnosti se mi kamarád sám od sebe ozval, tu slevu dal aniž musel a můj pohled na věc byl zřejmě přínosný. Takže pro něj to evidentně takovou hodnotu má. Proč to tedy shazovat, zlehčovat a odmítat?

Uvědomila jsem si, že přestože můj výkon nebyl perfektní, můžu přijmout odměnu a poděkovat za ni, aniž ze sebe budu dělat chytřejší než jsem. Doufám, že se mi to bude dařit i v jiných oblastech života! Držte palce a pokud podobné situace znáte, podělte se o vaše zkušenosti!

Vyslechnuto v tramvaji

Cestou v tramvaji jsem vyslechla zajímavý rozhovor mladé maminky s dcerou. Holčičce mohlo být přibližně 10 let.

Dívka: „Já nechci chodit na klavír, mě to tam nebaví.“

Matka: „No to je smůla, protože tam musíš.“

Dívka: „A proč tam musím, když tam nechci?“

Matka: „Takový už je život. Já zase nechci chodit do práce a taky musím.“

Ach jo. I já jsem byla vychovávána v podobném duchu. Plň své povinnosti, protože tak to v životě chodí. Přitom je to úplná blbost. Ano, jsou věci v životě, které nejsou příjemné a nelze se jim vyhnout. Například návštěva zubaře, konfrontace s nepříjemným člověkem, nešťastná láska a spousta dalších. Ale to, o čem se ty dvě bavily, to je přeci otázka naší volby!

Ten samý rozhovor přeložený do podoby, která vyjádří moji myšlenku.

Dívka: „Maminko, mě nebaví chodit na klavír. Myslela jsem si, že mě to bavit bude, ale to bylo předtím, než jsem měla možnost to zkusit. Ráda bych si vyzkoušela něco jiného.“

Matka: „Nic takového. Jednou sis to vybrala, tak už tam musíš vydržet. To, žes udělala chybu a teď bys chtěla jiný kroužek, to je smůla. Na klavír už musíš hrát doživotně a můžeš si za to sama svou špatnou volbou.“

Dívka: „Proč to tak musí být?“

Matka: „Protože já jsem si neuměla zařídit život tak, aby mě bavil a aby mi práce přinášela uspokojení a seberealizaci. A proto i Ty budeš takto žít. Nic jiného Tě neumím/nechci naučit.“

Nevěřím, že jsme nadobro zformováni svými rodiči, takže doufám, že holčička za pár let pochopí, že život má ve svých rukou (alespoň některé jeho oblasti). A prosím, berte tuto příhodu jako metaforu. Třeba měla maminka jen těžký den v práci :-). Doufejme.

 

Blázen bohnický

Už delší dobu mě napadá, že ideál dokonalého člověka, který okolo sebe cítím, vede k diskriminaci těch, které z nějakého důvodu považujeme za méně dokonalé jedince. Asi proto, že jejich nedokonalost je často viditelná na první pohled, zatímco my máme naše slabiny a vady pěkně schované.

Už jsem se tu zmiňovala o tlustých lidech, dnes to bude o něčem jiném.

Snad nikdo už by se v dnešní době nenavážel do tělesně postižených. Spousta lidí odsuzuje rasismus, nebo jej aspoň neprojevuje veřejně. Ale existuje skupina lidí, kterou si bezostyšně bere na paškál každý z nás. Mám na mysli duševně nemocné lidi, nebo prostě lidi s menší psychickou odolností.

Jak je možné, duševně nemocní jsou terčem tolika vtipů a výsměchu? Proč jsme schopni litovat a podporovat tělesně nemocné či postižené a pro duševně nemocné máme často jen výsměch? Proč je takové tabu například na veřejnosti plakat?

Nejsem odborník na duši, ale jedno vím zcela jistě. Neexistuje žádná ostrá hranice mezi duševním zdravím a nemocí či poruchou. A úplně každý z nás se může velmi snadno dostat do té hraniční oblasti, nebo za ni. Možná to je ten důvod, proč máme tak silnnou potřebu zlehčovat duševní nemoci humorem a nadsázkou. Víme, jak málo stačí a bude se to týkat nás.

Samozřejmě, jsou akce, které se snaží toto tabu prolomit a seznámit veřejnost lépe s problematikou duševních nemocí. Například takový festival Mezi ploty. Ale je opravdu vhodné a vtipné, aby se tam prodávaly tyto figurky?

Velmi mě zajímají vaše názory. Setkali jste se s diskriminací a urážením duševně nemocných? Je toto téma pro vás úplnou novinkou? Díky za vaše názory!

Proč nehejtuju

Nechávám za sebe promluvit klasika. V tomto případě duo Suchý a Šlitr.

Stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat.. znáte?

Já tuhle píseň miluji a doufám, že se nedopustím přílišné svatokrádeže, když si s ní trochu pohraji a přizpůsobím ji svému nedokonalému já. Ono je totiž pěkné kochat se uměním a kvalitní četbou. Ale v současné době, abych nebyla pokrytec, mám trochu jiné kamarády.

Stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat

však trenčkot této fazóny mi vlastně nikdy dobře nepad´

A proto marně čekáte, kdy k tepání se přikročí,

mám PC filmy zaváté a po babičce …filmy pro pamětníky

Ptáte se, proč jsem za sto let, se ani jednou nezachmuřil?

Přestože kolem vadnul květ a vichr někdy krutě zuřil?

Mně totiž osud nadělil několik dobrejch kamarádů,

a tak mi ušlo, že jsem žil, někdy i potmě nebo v chladu.

Sheldon Cooper, ten rozsvítil mou hlavu jak solární panel,

a v tom světle jsem pochytil že je tu taky Coco Chanel,

jo Coco přišla vždycky chic a Marc Jacobs, další z toho spolku,

nakreslil pro mě jindy zas kabát a šaty bez okolků.

A bylo u nás veselo, Harry Potter zahnal mozkomory,

Hercule Poirot mě líbal na čelo a Glum vylezl ze své nory…

Barney Stinson ten posvačil na bříšku plavovlasé dívky

a já se divit nestačil, když dal si růži do knoflíkové dírky.

A zatím kolem běžel čas a mně unikly souvislosti

No nedivte se prosím Vás…v takový krásný společnosti!

Prosím, omluvte rytmus a vůbec úroveň veršů, mužský rod, který jsem nechala nezměněný atd. Toto ani nelze nazvat nedokonalým veršem, to by byl čirý alibismus. Ale aspoň už víte, proč nehejtuju!

Perfekcionismus je jako zeď

Mám ohromnou radost, protože mi přišel první email od čtenářky! Dala jsem odkaz na svůj blog do diskuse pod tento článek a díky tomu na něj narazila čtenářka H. Docela mě to motivuje k tomu, abych občas odkaz na svůj blog někam hodila. Je mi to zatím pořád trochu blbé, nechci se „vtírat“. Ale na druhou stranu, pokud to vede k setkávání s lidmi, kteří mají podobný pohled na věc, tak ta trocha vtírání se stojí za to.

Čtenářka H. mi napsala velmi milý email, ve kterém vyjádřila zajímavou myšlenku. Cituji:

Perfekcionismus je jako zeď mezi mnou a – zkráceně – světem. Nevztahuje se jen na vnější svět, ale brání mi být v přirozeném kontaktu i sama se sebou. Než abych připustila, že něco, co udělám, nebude dokonalé, raději to neudělám. Vím totiž, že dokonalé to nebude nikdy (vycházejíc z toho že dokonalost má prostě nekonečný strop) a nechávám se tím odradit.

Je to velmi trefně napsáno, děkuji Ti za to, milá H. Každý kdo je podobně „praštěný“ určitě přesně ví, o čem mluvíš.

A napadá mě k tomu ještě toto. Kdo je za zdí, ten sice přichází o spoustu legrace, ale je v bezpečí. Možná, že i to je jeden z důvodů, proč si tuto zeď okolo sebe budujeme. Schováváme se před možným neúspěchem a spoustou dalších strašáků, které ani třeba neumíme pojmenovat. A život pak utíká kolem bez nás. A to je škoda.

Zkrátka, jít do boje s perfekcionismem chce pěkný kus odvahy. Můj blog a má veřejná snaha o nižší nároky na sebe samu (což jde trochu proti proudu doby) snad bude sloužit jako podpora pro ostatní i pro mě na této nebezpečné a obtížné cestě.

Už píšu jeden měsíc

Nedokonalý blog je na světě něco málo přes měsíc a musím říct, že už cítím jeho blahodárné působení. Celkem rychle jsem pochopila, že musím velmi slevit ze svých nároků na články, pokud chci vůbec nějaké zveřejnit. I když jsem chtěla psát denně a to se mi zatím nedaří, nejsem kvůli tomu na sebe rozčílená. Měla jsem sice občas nějakou práci, ale většinou jsem nenapsala článek spíš kvůli lenosti, nedostatku inspirace, strachu z trapnosti a prostě celkové nedokonalosti.

Několik věcí mi udělalo ohromnou radost. Především podpora ostatních blogerů. Napsala jsem Protivné Blondýně a dostala od ní dlouhý email plný rad a tipů pro začínající blogery. Díky, Blondýno! I za tu kritiku (au), máš ve všem pravdu.

Další velkou radost mám z článku, který o mém blogu napsala Harimata na svém blogu Neznám nudu! Celý článek je zde a já za něj Harimatě tímto moc děkuji. Je úžasné vidět, že nejsem zdaleka sama, kdo se pere se svým vnitřním kritikem.

Na nedokonalém facebooku přidal velmi milý komentář Dokonalý Gentleman, což mě potěšilo obzvlášť, protože jsme zaměření opačným směrem :-).

No a dokonce mi přišel i email od čtenářky! Ale o tom až zítra.

Nedokonalé konce dokonalých filmů

Všimli jste si jak často má úplně dokonalý film debilní konec? Je to snad nějaká filmová forma poslední střely, film aspiruje na dokonalost a je tedy nutné jej úplně na konci trochu zkazit, aby nebyl úplně dokonalý a tím tedy děsivý.

Pár příkladů z praxe.

 Cesta do pravěku

Film milovaný generacemi dětí, film který neztratil kouzlo i dnes, v době dokonalých efektů, vizionářský počin českých filmařů dávno před Jurským parkem… A jak končí, vzpomínáte?

Všichni chlapci jsou na břehu pravěkého moře a nejmladší kluk vyloví živého trilobita. V kapse má zkamenělinu trilobita. Tyto dva předměty zamyšleně porovnává. Zřejmě mu teprve teď došlo, že jsou v pravěku. (I think that all the huge plants and dinosaurs were kind of a clue as well, but whatever). No a Mirek Dušín oné výpravy, nejstarší a nejrozumnější hoch, má proslov ve smyslu: „Toto je nejdůležitější a nejlepší okamžik této cesty. Tato chvíle, kdy si malý Véna (Jiřík, Ferda..) uvědomil tu časovou vzdálenost mezi trilobitem zkamenělým a živým, bla, bla, bla…

To jako vážně? Vy jste viděli pravěký prales, mamuty, dinosaury, sledovali jste zápas stegosaura s …jiným dinosaurem, a největší zážitek máte z trilobita a z toho ponaučení?

Deník Bridget Jonesové

Celý film je absolutně skvělý, vtipný a zábavný. Proč tedy na konci filmu musí být kromě polibku i tento slizký a trapný dialog?

Bridget: „Wait a minute…nice boys don´t kiss like that.“

Mark: „oh yes, they fucking do.“

Seriously? To musíte opravdu na konci filmu udělat z prince Jasoně rychle i částečného Drsoně? Proč, Aby byl víc sexy? To opravdu není nutné, Colin Firth je sexy dost i bez „F word“.

Avengers

Můj poslední úlovek do sbírky trapných konců. Celý film skvělá zábava, ironičtí superhrdinové, vtipkují tváří v tvář potvorám z vesmíru a jiným nástrahám. Na konci filmu, kdy je armáda mimozenšťanů rozprášena a zahnána pěti lidmi, stojí černoch v koženém kabátě u okna a sleduje vnitřním zrakem superhrdiny, kteří odlétají v dál.

Btw, všimli jste si, že od dob Matrixu, ne-li dřív, musí být v podobných filmech aspoň jeden Morfeus? V tomto filmu je to nějaký policajt či co.

V tom přijde jeho podřízená, agentka Hillová (nebo také Robin z How I Met Your Mother) a ptá se: „A co když Zemi zase napadnou vesmírné breberky?“

A on odpoví: „Pak se Oni vrátí.“

Ona zdánlivě lhostejně, ale s náznakem úzkosti: „A proč?“

On osudovým hlasem: „Protože je budeme potřebovat.“

Pic, bum, konec filma. Nepamatuji si tedy ten rozhovor přesně, prostě z toho odkapával sliz. Bylo to tak trapné, že jsem s nadějí čekala, kdy toto klasické klišé někdo shodí vtípkem. To by odpovídalo stylu celého filmu, který rozhodně nebral sám sebe vážně. Tak proč najednou tak pateticky?

Proč?

 

Den proti homofobii

Obvykle dny něčeho příliš „neslavím“, ba ani nezaznamenám. Ale díky facebooku a mým přátelům jsem se dozvěděla, že je dnes den proti homofobii. 

Jaký je můj názor na homosexuály? Tak především, nesnáším slovo homosexuál. Zní to, jako by se od rána do večera věnovali sexu. Většina mých teplých kamarádů si říká buzny,  lesbické kamarádky nesnášejí slovo lesbička a lesba je zase strašně tvrdé. Proto používám slovo gay.

Spousta lidí má pocit, že gayové nejsou diskriminovaní. Někteří lidé, nevím proč, mají dokonce dojem, že jsou v podstatě protěžovaní. Těm doporučuji přečíst si poučení pro heterosexuály, to je dost názorné.

Pak jsou tu takoví ti „tolerantní“. Ať si každej dělá v tý posteli co chce, ale ať to neventilují veřejně. No to je mi ale tolerance. Dokud budeme brát homosexualitu jako něco, co se má skrývat pěkně doma, budeme potřebovat dny proti homofobii a pochody Prague Pride jako sůl. Vždyť za totality si také každý mohl dělat, co chtěl. Pokud ho při tom nikdo neviděl a nikdo o tom nevěděl, mohl každý klidně kritizovat stranu a vládu, tak jakápak nesvoboda.

Moji teplí kamarádi jsou taková záchranná síť. Před nimi se nemusím snažit o dokonalost. Oni jsou totiž oficiálně nedokonalí a proto mají pochopení pro nás ostatní, kteří jsme sice také nedokonalí, ale oficiálně bychom měli být dokonalí.

Takže tímto vám děkuji, moji milí a milé a přeji vám, ať nejste tolerováni, ale přijímáni. Vždyť proč bychom měli tolerovat něco, co je normální?

The most awesome men are always gay, true story!

Můžou si za tloušťku sami?

Samozřejmě že nikdo tlustým lidem nedrží pistoli u hlavy a nenutí je do jídla (až na toho chudáka ve filmu Sedm). Ale můžou si lidé vážně za tloušťku sami?

Čím jsem starší, tím menší jsem v tomto ohledu ranařka. Obezita je především civilizační nemoc a nakolik si za to kdo může sám, toť otázka. Morbidní obezita a extrémní přejídání je v podstatě forma sebepoškozování. Nikdo není tlustý dobrovolně, většina lidí se pokouší zhubnout a nejde jim to. Máme právo je odsuzovat? Podle mně ne. Každý na to může mít samozřejmě jiný názor. Dnes zamyslela nad tím, co nás k odsuzování tlustých lidí vede.

Každý máme nějaký ten mindráček, slabost, oblast života, kterou nemáme tak úplně pod kontrolou. Většinou je toto místo pěkně schované před světem. Nevýhodou tlustých lidí je, že jejich slabost je vidět na první pohled. A to dává ostatním skvělou možnost odpoutat se od svých nedokonalostí a poukázat na nedokonalost někoho jiného. Nedokonalost, která je vidět na první pohled a která je v naší kultuře brána jako výraz slabosti s neschopnosti.

Dříve jsem měla pocit, že když něco zvládnu já, znamená to, že to mohou zvládnout všichni ostatní. Dnes už chápu, že jsem se nemohla více mýlit. Někteří lidé prostě nemají potenciál zvládnout život bez přejídání. Nemohou s tím bez podpory a pomoci přestat. Tohle člověk asi pochopí až tehdy, když sám narazí na něco, na co on sám nemá potenciál.

Přijetí vlastní nedokonalosti nám pomáhá i přijmout nedokonalost ostatních. Proto už neodsuzuji, nebo se o to aspoň snažím, lidskou slabost. Čím dál lépe totiž poznávám tu svou.