Ohlédnutí po cca 2 týdnech

Tak zatím mi to tedy moc nejde. Tři články, 0 čtenářů, facebookový profil nezaložen. Tak kde to vázne?

No, na několika místech to drhne fest. Článek o celebritách mě vyšťavil. Věděla jsem přesně, co chci napsat a jaký fenomén popsat. A ten nápad byl vtipný, fakt! Ale jak jsem se to snažila zformulovat, nějak to z toho nevylezlo. Článek není ani pořádně dokončený, měl být ještě na konci vypointovaný…no nic. Došlo k úplně stejné situaci, k jaké dochází když dělám cokoliv jiného:

  • Nejsem s výsledkem spokojená a snažím se článek vylepšit.
  • Vzdávám to.
  • Dělám, že článek neexistuje, zavalím se jinou prací, která nemůže počkat a je důležitější.
  • Mám výčitky už jen při pohledu na počítač.
  • V pozdních nočních hodinách mě přepadne záchvat odvahy a článek dodělám. Ale s výsledkem spokojená nejsem a stydím se za nedokonale odvedenou práci.
  • Snažím se neúspěch vytěsnit a vrhnu se na něco jiného.

Tento blog jsem začala psát proto, abych se vymotala z tohoto bludného kruhu perfekcionismu a pocitů viny za to, že nejsem dokonalá. Takže zatím se mi podařilo zopakovat scénář, který se objevuje i v jiných oblastech mého života. Doufejme, že je to první krok k nápravě!

 

PS: Pokud už na tomto blogu nepřibude žádný článek, tak aspoň víte, co se stalo:-)

Jak být stejně dokonalá jako celebrity?

Symbolem dokonalosti jsou pro mě celebrity. Proto čtu pečlivě již od puberty všechny rozhovory s celebritami, ke kterým se dostanu. Za tu dobu jsem vypozorovala několik stereotypů, které by se mohly stát klíčem k dokonalosti pro nás obyčejné necelebrity. Inspiraci mi poskytly tentokrát celebrity ženského pohlaví.

Žádná herečka, zpěvačka či jiná hvězdička si nepřipadá nijak výjimečně krásná. Naopak, vždyť jako malé se jí děti ve školce smály a říkaly jí kačere, žábo, nebo třeba ptakopysku. Malá dívenka tedy nepomýšlela na dráhu profesionální krasavice, ale chtěla být něčím obyčejným. Třeba veterinářkou, nebo hornicí.

Vždyť si stejně mnohem raději hrávala s klukama, oni jsou takoví upřímnější a nepomlouvají se za zády. Místo toho si vše vyříkají z očí do očí. A to naší čestné a charakterní dívce vyhovovalo a dodnes vyhovuje lépe, než závistivé holky, které jí závistivě závidí. Nevím tedy, jaké muže znáte vy, ale ti, které znám já si občas celkem rádi zadrbou někomu za zády, zhruba tak stejně, jako ženy. A řešit něco z očí do očí, tomu se všichni chlapi, které znám já, vyhýbají jako profesor Snape šampónu.

Nyní se z ošklivého kačátka stala labuť, která naštěstí nezpychla a dál se baví i s obyčejnými lidmi. Dokonce nezanevřela ani na své obyčejné rodiče a každé Vánoce, když k nim na výminek přijede, sedí s nimi u obyčejného stolu a jí jejich obyčejná jídla. Nejradši chodí oblečená v džínách a vytahaném triku, nenamalovaná, nejlépe v montérkách. No, když si vybavím, jak vypadám nenamalovaná a ve vytahaném tričku já…

Ovšem poslední dobou se množí celebrity, které, ač jinak skromné, na něčem ujíždějí. Kupodivu to nejčastěji jsou boty, nebo kabelky. Psychoanalytik by se vyřádil. Takže rozhovor pak vypadá nějak takto: „Vůbec si nepotrpím na módní trendy, nosím prostě to, v čem se cítím pohodlně. Ale ujíždím na kabelkách. Kabelky zabírají většinu místa v mém bytě, mám je všude, i v kredenci v kuchyni. Prostě musím mít aspoň jednu novou kabelku denně.“ Jak roztomilé, úplně vidím, jak milá celebrita jde v montérkách a tom nezbytném vytahaném tričku, na nohou lodičky Jimmy Choo a ověšená kabelkami…

Celebrity potřebují dát najevo, že jsou vlastně stejné jako my (abychom je měli rádi) a zároveň výjimečné (abychom je obdivovali). Proto je v interview potřeba zmínit jak aktivity běžné (venčení psa) tak nějaký ten úlet (dobíhání tramvají pozpátku). Pokud je celebrita mladá a krásná (a to je vždy), nezapomene zmínit nějakého maskulinního koníčka. „Odreagovávám se tím, že opravuji dům. Zrovna včera jsem celý den rozbíjela sbíječkou celý dvůr, zítra budu betonovat.“ To už je přímo obšlehnuté ze scénáře pornofilmu, děva velice dobře ví, jak taková představa působí na muže, zvlášť u nás, v zemi kutilů.

Na závěr se celebrita potřebuje podělit o svou životní moudrost. Bývá to něco jako: „Ničeho nelituji.“ Nebo: „Člověk je jako hora, hlavně ten tlustý.“

No nevím, jak vám, ale mně se ve škole neposmívali, připadala jsem si vždy celkem prostředně hezká,  za kamarádky mám radši holky (sorry kluci, mám vás ráda, ale jediný opravdový kamarád je Michal, kterého znám od dětství), nejlépe se cítím v kostýmku od Chanelu (ok, nemám ho, ale umím si to představit) a na ničem neujíždím. Nenechte se mýlit, mám ráda všechny ty hadříky, boty, kabelky, šátky a šály…ale nemám prostě slabost pro jednu jedinou věc. Nemusím mít stovky párů bot, ne proto, že bych byla tak skromná, ale prostě tuhle ujížděcí buňku v těle nemám. Od doby Sexu ve městě je ale ujíždění na botách skoro povinností každé ženy, takže bych mohla aspoň zkusit na něčem trochu popojet.

Ale na čem? Mým nedokonalým nohám ne všechny boty padnou a mému náročnému já se hned tak nějaké nelíbí. Kabelky – no to by šlo. Ale vzhledem k tomu, že stejně nosím jen jednu kabelku, už proto, že mě nebaví překládat věci neustále do jiné kabelky, tak tudy také cesta nevede.

Mohla bych začít ujíždět třeba na šátcích Hermes.  To by šlo :-).

Blog

Proč jsem se rozhodla psát tento blog? Abych se odnaučila perfekcionismu. Ano, slyšíte dobře. V době, kdy jsou perfekcionisté vynášeni do nebe a workoholik je považován za ideálního zaměstnance, já se chci svého perfekcionismu zbavit. A vedla k tomu shoda těchto okolností:

1. „Nesmíš být taková perfekcionistka!“ To je věta, kterou jsem slýchávala celkem často. Ale já přece žádná perfekcionistka nejsem! Protože kdybych byla, měla bych všechno perfektní. A já nemám perfektní nic. Můj život je chaotický, skříň nikdy nevydrží zorganizovaná podle barev, řidičák už rok nemám vyřízený, to obočí mám každé jiné, ještě jsem nikdy v životě nebyla na kosmetice, zase jsem zapomněla na zubaře, těch pět kilo navíc stále ještě není dole, emaily odpovídám pozdě, příliš času trávím prokrastinací… A pak mi to došlo. Být perfekcionistkou neznamená být perfektní. Znamená to být věčně nespokojená. A to nechci.

2. Narazila jsem na tento citát: Don´t let perfection get in the way of good enough! No, tak to je přesně můj případ. Tak dlouho se s něčím piplám, aby to bylo dokonalé, až to nakonec nedotáhnu do konce, případně nezačnu dělat vůbec.

3. Svým obavám se má člověk postavit čelem, takže jdu s kůží na trh a zcela nesystematicky a bez jakéhokoliv plánu se chci pustit do psaní. Budu se snažit psát bez sáhodlouhého promýšlení a připravování. Ale zase to s tou odvahou nechci přehánět, všeho moc škodí, takže zůstávám pěkně schovaná za svou nedokonalou identitou.

4. Už před nějakou dobou jsem pochopila, že pokud se člověk rýpe ve svém nitru a svých jedinečných problémech, které nikdo jiný nemůže pochopit, pravděpodobně ty samé problémy řeší 83% lidí (true story!). Takže se chci o svůj boj s přízrakem perfekcionismu podělit veřejně.

Alibismus a angličtina

 Hned na začátek Vám naservíruji trochu toho alibismu. Svůj alibismus dovedla k dokonalosti. Jsem Nedokonalá. Našli jste v mém článku pravopisnou chybu? Některé věty nedávají smysl? Celé je to blbost? Ale já jsem Vám přece říkala, že jsem nedokonalá… už chápete?

 Někdo by mohl namítat, že i nedokonalý člověk nemusí nutně dělat vše úplně blbě, každopádně mi to ale nechává slušný manévrovací prostor. Jako trumf v dlani si pak ještě mohu schovávat na horší časy tzv. svatouškovský únikový manévr: „Dělám to kvůli Vám. Dělám ty chyby schválně,  abyste se Vy cítili lepší a dokonalejší a vůbec.“ To je sice trochu neetické, ale v nejhorším po tom sáhnu.

 Ostatně, kdo z nás tento malý podvůdek občas nepoužije?

 Kritiku nemá nikdo rád a trochu se předem pojistit je jen lidské. Ten, kdo by nikdy tento fígl nepoužil, ten by musel snad být úplně dokonalý…

 Jo a ta angličtina? Angličtina je jazyk, který mám strašně ráda, takže sem tam nějaké slovíčko či věta budou v angličtině. Proč? Protože se mi tak některé věty a fráze líbí víc a protože mě angličtina baví. Dává to nějaký smysl v souvislosti s tématem tohoto blogu? Ne.