Báseň na genderové téma

Trochu mě rozhodilo včerejší MDŽ. Sociální sítě byly plné nejrůznějších věcí, hezkých i méně hezkých. V hlavě se mi utvořila neumělá báseň, která musí ven. Není zamýšlená jako kritika, nebo vyjádření názoru na báseň Jiřího Žáčka. Z té aféry mi vznikl v hlavě obrovský zmatek a nerada bych rozviřovala další hovor na toto téma.

Spíš tím vyjadřuji svou zkušenost navenek silné ženy, která vychovává dva kluky. Kluky, kteří jsou od dětství klučičí. Nezajímá je, co mají na sobě, v životě si nehráli s panenkou, milují auta, vesmír a matiku. Zároveň jsou citliví, milují miminka a zvířátka a rozbrečí je zašlápnutá beruška.

Vadí mi ty škatulky, do kterých cpeme obě pohlaví. Je to proto, že chceme vidět svět jednoduše? Aby v nás nevznikal pocit nejistoty, abychom měli jasný návod, jak mají věci být?

Abych byla upřímná, než jsem tuhle báseň publikovala, vzpomněla jsem si na své husté a drsné kamarády, kteří nesnáší hysterické feministky a budou tuhle báseň možná číst. Nechci, aby mě přestali mít rádi.

Pak jsem si vzpomněla, že jeden z těchto na sockách tak hustých a drsných chlapů je můj partner, který včera večer přečetl mým dětem pohádku, pohladil a přikryl je před spaním. Dnes ráno vstal v 6, nachystal jim snídani, pomazlil a nakrmil všechny naše zvířátka (včetně mě), zpíval klukům k oblékání vtipné písničky, předstíral, že je lechtivej a že ho nachytali a rozvezl je do školy a do školky. Protože jejich maminka je nemocná.

Proč hrát pořád tu debilní hru na princezny a drsňáky? Věří tomu ještě vůbec někdo?

Kluci a holky

K čemu jsou holky na světě?

Aby z nich byly chudinky.

Aby se bály něco říct

a byly takhle malinký.

Nejsou tu, aby měly sny.

Mít sny je totiž sobecké.

A když už chtějí něco zažít,

tak mají koukat být hezké.

Úspěch znamená nebýt sama,

život je pánská volenka.

Neprovokovat kraťasama

a k sobě tlačit kolénka.

Mají vychovat svého chlapa

a v práci na něj nadávat.

A když se jim to nepodaří,

tak kvůli dětem zůstávat.

Pak umřít sama, opuštěná.

K ničemu není stará žena.

 

A k čemu na světě jsou kluci?

Mají být silní jako buci.

Mají mít kariéru, prachy,

nesmí mít pochyby či strachy.

Brečet jen tajně na záchodě,

nesmí jim chybět maminka.

Musí mít rádi auta, lodě,

ne vychovávat miminka.

Nesmí dát najevo své city,

a prý se mají umět prát.

Mít bourák a aspoň dva byty,

manželka je má správně srát.

A pokud snad takoví nejsou,

tak jak to, že se nestydí?

Nemají přece psáti básně,

maj někde střílet do lidí.

 

Plyšový medvídek

Minule jsem skončila v nejnapínavějším, což jsem v dětství nesnášela. Tak se jdu pustit do druhé části vyprávění. Co bylo dál.

Ruku na srdce. Kdo z nás si nikdy nepředstavil tuto situaci:

Přichází lékař s pohřebním výrazem a říká: „Mám pro vás špatnou zprávu. Máte rakovinu a vypadá to špatně.“

Jaké to je? Abyste se nebáli, hned na začátek vám řeknu, že to není tak strašné, jak si člověk představuje.

Nejdříve vás uloží do postele, dají kapačku a přikryjí peřinou. Což má svůj důvod. Poprvé v životě jsem zažila, že podlomit kolena se vám mohou i vleže.

Na doktorovi, který mi tuto zprávu přišel říct, bylo vidět, že zřejmě prohrál „kámen nůžky papír“ s kolegy a padla na něj nemilá povinnost sdělit mi diagnózu. A nemá z toho zrovna radost. Cítila jsem, jak mě v duchu prosí, abych mu tuto nepříjemnost příliš neprodlužovala a nekomplikovala. A mé zbabělé a ovčí já mu chtělo vyhovět. Jenže, kromě ovečky máme v sobě všichni i divokého hřebce. A ten najednou zahrabal kopyty do vzduchu.

Nechci se vytahovat, ale mám nejen první, ale i druhé a třetí myšlenky, jako Tonička Bolavá. 

Zatímco moje první myšlenky se zmohly pouze na sprosté nadávky, sice nekoordinované, ale za to nahlas (dost to pomohlo), druhé myšlenky už vypočítávaly slavných pět stádií před smrtí a identifikovaly negaci a agresi v mé reakci. A třetí myšlenky, které většinou jen kontrolují, co si první a druhé myšlenky myslí a starají se o to, abych za každých okolností zachovala dekórum, náhle spustily:

„Celý život bereš ohledy na všechny okolo. Snažíš se svou existencí nikomu neublížit, potlačovat své pocity, aby se kvůli Tobě někdo necítil trapně, klást emoční pohodu ostatních před svou vlastní. S tím je teď konec. Jestli máš umřít, tak se vší parádou. Doktor se možná bude chvíli cítit trapně a bezmocně, ale on to přežije. Ty možná ne. Tak jedem!“

A najednou jsem tu byla já, v kovbojském, v sedle a s kolty proklatě nízko. S ironickým úsměvem jsem se podívala šerifovi  do očí a pronesla: „Ok. Let’s see what happens. But I will not come quietly, you can be sure of that.“ 

Rozbušilo se mi srdce. Teď, teď když mám umřít, mi začal konečně život.

„Pane doktore, dnes večer jsem měla jít na rande. Mám kvůli tomu na sobě červené krajkové kalhotky.“

„Ehm… Co nejdříve vám řekneme termín operace.“

„A co vy, chodíte teď s někým? Nechcete si se mnou večer dát tady na pokoji rande? Zvu vás na trojúhelník taveňáku s chlebem.“

„Ehm… Sestřičko!“

Přišla sestřička – anděl.

„Tak co, už vám to řekli? Tak to už Vám můžu dát něco na uklidnění, jestli souhlasíte.“

„Dejte mi všechno co máte a k tomu basu vína a karton cigaret.“

A co vlastně to dnešní rande? Taková výmluva se mi už nenaskytne :-). Takže píšu SMS: „Promiň, dnes to musím zrušit, našli mi nádor na mozku.“

Chci se smát, chci dělat věci, které jsem se dělat bála, chci všem na světě říct, jak je život krásný. A je mi strašně líto, že jsem ztratila třeba jen jednu minutu života tím, že jsem si nepřipadala dost dobrá, dost hubená, dost dokonalá. Jsem svobodná. Teď konečně jsem svobodná.

„Vy pláčete? Neplačte. I ty nejhorší svině nádory se dají přežít.“  Sestřička – anděl opět přišla, nenesla ani víno, ani cigarety, ale vzala mě za ruku. Nikdy jsem jí neřekla, jak moc jsem jí za tuhle větu dodnes vděčná. Jen jsem kývla hlavou a něco zamumlala. To nejhorší, to úplně nejhorší totiž nakukuje přes rameno a nedá se na to ani pomyslet, natož o tom promluvit.

To přijde až později. Dokážu to, ale až později. Až se budou řešit praktické věci. Teď je to příliš těžké. Zase koukám do mobilu. Nekoukej se tam, nekoukej na ty fotky.

Moje děti. Moji nejmilovanější kluci. Moji miláčkové, kterým jsem chtěla dát to nejlepší ze sebe a ze života, jak ho znám. Moje děti zažijí to nejhorší, co se může dítěti stát. Umře jim maminka.

Ty nejhorší chvíle života člověk nenese sám. Někde hluboko v nás máme netušené zdroje útěchy (já věřím, že je to Bůh). Najednou přišel klid. Jako bych ležela v náruči obřího plyšového medvěda. Jsou věci, které jsou příliš velké. Snažila jsem se žít co nejlíp, teď už to není na mně. „I nejhorší svině se dají přežít.“ Usmála jsem se na sestřičku. Ptala se mě, jestli chci někoho zavolat, třeba kněze. Chtěla jsem. Moc jsem chtěla. Ale řekla jsem ne. Stejně jako když jsem byla malá a dělala jsem, že mě rozbité koleno vůbec nebolí. Nechtěla jsem vypadat jako srab. Před kým? A proč? Nevím. Ale útěchou mi bylo, že i s nemocí jsem pořád stejná. Jsem to já.

Znovu beru do ruky mobil. Ne, já nepůjdu potichu a poslušně, jako ovce na porážku. Nejdřív napíšu Jemu. A kdo je ten tajemný On? No chlap, do kterého jsem byla zabouchnutá přece :-). Že jsem se o něm předtím nezmínila? No, já jsem to předtím tak úplně nevěděla. Nehrnula jsem se do vztahu, spíš jsem testovala pole. Dokonce ani to rande, na které jsem měla jít, nebylo s ním. Ale v tu chvíli najednou ze všech těch jmen a obličejů, z té změti známých, kamarádů a potenciálních zájemců se vynoří ten jeden. Najednou prostě víte.

Co v takové chvíli napsat? Napsala jsem pravdu. Že se bojím. A pak nějakou srandu, ironii a spoustu jemných a méně jemných narážek. Psali jsme si jako Bridget Jones a Daniel Cleaver. :-) Až na to, že On zachovával dekórum a nenechal se strhnout k žádnému flirtování. Zas jsem se smála a pak usnula.

Druhý den ráno jsem se probudila a vedle mé postele seděla na židli moje maminka a v ruce měla krásný hrneček a v něm velké černé espresso. Takové, jaké mám nejradši. Všechno bylo zase v pořádku. Pořád ještě jsem člověk, který může pít espresso z hezkého hrnku. Zase jsem byla s maminkou, pily jsme kávu a bylo nám spolu dobře. Moje zlatá maminka. A táta. Pro rodiče je tohle nejhorší. Teď, když mám sama děti, tomu rozumím.

Život jde dál, zatím. Čeká mě operace a spousta věcí. Ale patřím pořád mezi živé, rovnocenné lidi. A proč bych neměla, říkáte si? Také bych si neuměla představit, jak taková diagnóza a jedna noc strávená v nemocnici, dokážou člověka izolovat.

Na víkend mě pustili domů. Byla jsem celou dobu obklopena svými nejbližšími lidmi. Už jsem se dokázala na děti podívat, aniž by se mi řinuly nekontrolovatelně slzy z očí. Byl to krásný a šťastný víkend. Šťastný a smutný zároveň. To jde, fakt.

Byla jsem svobodná a šťastná. Konečně jsem plně přijala sama sebe. Spoustu lidí, které jsem dávno měla poslat do prdele, jsem poslala do prdele. Chlapovi, do kterého jsem byla zamilovaná, jsem vyznala lásku ( jak to dopadlo? skončili jsme spolu? počkejte si na další článek :-) ). Všechny kolem sebe jsem se snažila rozesmát, vyvést z rovnováhy, pobavit. Každou vteřinu jsem si chtěla užít. Banální věci, jako převoz na rentgen výtahem s postarším sanitářem, se najednou změniy v dobrodružství a zábavu. Každý mě zajímal, každý měl své kouzlo a svůj příběh. Paní uklízečka. Sestřičky. Všichni.

Zjistila jsem, jak moc mám ráda kamarádku, se kterou se skoro nevídáme ( jo, Tebe, Ivanko). A že můj dlouhodobý parťák a kamarád, kterého už delší dobu zaměstnávám, je jediný, kterého jsem poprosila o návštěvu. Chtěla jsem návštěvy pouze od rodiny a ukázalo se, že i on je rodina.

No a pak bylo po operaci. Doktoři se smáli, rodiče se smáli a děti byly nadšené, že mám zvedací postel. Léčba v podstatě teprve začínala a tehdy jsem netušila, jak bude náročná, ale první a nejhorší obavy byly zažehnány. Aspoň na chvíli.

Celou tu dobu, co se tento šílený kolotoč točil, jsem si říkala, že pokud to zázrakem přežiju, nesmím zapomenout na tu transformaci, která se mi stala. Nesmím zapomenout, že jsem se nebála smrti, že smrt není tak strašná, jak vypadá. Že se mi prostě jen strašně moc nechtělo odejít od mých drahých. Že mě neovládal strach, ale cítila jsem lítost a smutek. Že ty pocity byly úlevné a očistné. Říkala jsem si, že se mi s tím bude lépe žít.

Jenže v životě takové zkratky nefungují. Aspoň mně tedy ne. Po roce jsem to zase já, úplně stejná, nedokonalá :-). Beru to tak, že to, co jsem prožila byl takový plyšový medvídek, kterého mi půjčili na dobu, kdy budu prožívat ty nejtěžší chvíle. A pak přišel čas medvídka vrátit.

Ale mám své vzpomínky. Vím, že až bude jednou třeba, tak toho hypotetického plyšáka zase dostanu. Nebudu na to sama. Nikdo z nás na to nebude sám. Aspoň já tomu pevně věřím.

Nedokonalý návrat Nedokonalé

Po třech letech se s láskou a dojatá vracím ke svému blogu. Poslední nevydaný koncept článku je z listopadu 2014. Má název Noční můra a svěřuji vám v něm, že se moje manželství rozpadlo. Není dopsaný, bylo to ještě příliš čerstvé. Ale nebojte se, na nedokonalém blogu se nic nezahrabává pod koberec, o rozvodu napíšu a brzy.

Rozchod byl těžký, ale nebojte se, po roce jsem se zmátořila, vstala z popela, očistila si šaty, nahodila červenou rtěnku, nasadila si s nedbalou elegancí sluneční brýle (aspoň tak si to pamatuji já) a vydala se na cestu za novým životem. Neodcházela jsem bohužel do západu slunce, odstěhovala jsem se na jih od Prahy, takže jsem šla směrem do plného slunce, pokud bylo poledne, avšak ráno, nebo večer.. no nechme toho.

Dodnes nevím, jak jsem zvládla, co následovalo. Byla jsem nešťastná, plná úzkostí, bez peněz a bez energie dělat cokoliv jiného, než zírat z okna a pít víno rovnou z lahve. Ale během toho zírání z okna mi najednou došlo, co potřebuji udělat. Koupit si svůj vysněný dům. A dál si to musíte představit jako v těch filmech, kde na pozadí hudby jedou krátké záběry jak hlavní hrdina makal, než dosáhl kýženého cíle, něco jako Rocky :-).

  •  sedím v rozbordeleném bytě s lahví vína v ruce a sjíždím sreality
  •  nevěřícně a se směsí radosti a nervů na dranc v tváři zírám na obrazovku, protože jsem našla svůj vysněný dům
  • celou noc nespím a nad hlavou mi běhají svítící čísla
  • jedu na prohlídku a rozhodnu se během prvních pár vteřin
  • pochybuji, zda to zvládnu a sympatický pan majitel je ochotný počkat (no nakonec čekal chudák opravdu dlouho) než si vyřídím hypotéku a potřebné věci, protože je prostě hrozně hodnej
  • tluču v bance hlavou do stolu, protože opět něco pokazili
  •  v telefonu blokuji svého hypotečního makléře
  • leje ze mě pot stresu
  • konečně si třesu rukou nad podepsanou hypotékou s paní v bance
  • šťastná sedím na dřevěné terase mezi kytičkami a přijdou ke mě způsobné a čistě oblečené děti a každé si z jedné strany přisedne (V žádném případě nejsou kluci napůl svlečení, špinaví a nezačnou se na mě věšet a lézt mi na hlavu. Sice by to bylo pravdě blíž, ale do těch sekvencí podtrhnutých hudbou se to nehodí). Pak se ještě přidá kočka a pes, kteří si také způsobně sednou (kočka mi nezačne ocucávat rukáv a pes neprdí)

Bylo to těžké, ale stálo to za to. Jsem šťastná, v pohodě a nadšená ze všeho v mém novém bydlišti a v novém životě. Ze sousedů, z výhledu, z oveček na louce, z koní na kopci. Zjistím, že proti očekávání mě občas někdo pozve na rande. A ještě častěji zvu někoho na rande já. (další spousta materiálu pro články, o které nepřijdete, nebojte se :-) Moje milovaná sestra se rozhodne nastěhovat s rodinou o pár domů vedle. Idylka.

Na podzim roku 2015 už byl život a svět zase v pořádku. Jen jsem byla strašně unavená. Kdo by se tomu divil, po takovém roce. Kdo by se divil, že jsem dostala těžkou anginu a mononukleózu. Až když mě začala brnět půlka jazyka a obličeje, tatínek mě poslal na magnetickou resonanci.

A tam mi našli zhoubný nádor na mozku.

Ano, vím, že to není fér, ale skončíme v tom nejnapínavějším! Už ani slovo, zbytek bude zase příště. Teď hezky hlavičky na polštáře, přikrýt se peřinou a spát.

 

The „No“ Woman

Existuje prý jakýsi člověk, který se rozhodl na všechny otázky odpovídat ano. Vše, co odsouhlasil, také vykonal. Prožil rok plný neuvěřitelných dobrodružství, zcestoval celý svět, poznal spoustu lidí a rozdával pozitivní energii kam se podíváš. Pak o tom napsal knihu nebo co, natočil film, zbohatl, stal se svatým, nevím. Jsem příliš vyčerpaná cokoliv gůglovat. Tuším, že si říkal The Yes Man.

Vždy v době před Vánoci si na tento příběh vzpomenu. A napadá mě k tomu několik veskrze negativních a skeptických věcí. Takže pokud čekáte příval pozitivna o „Yes Man“ přístupu, raději nečtěte dál.

Protože když slyší průměrná žena (a ani nemusí být matkou malých dětí) příběh Yes Mana, pravděpodobně se hrůzou osype. Na všechny ty prosby a manipulativní žádosti odpovídat ano? Nikdy!

  Jak by to dopadlo, kdybych na vše odpovídala ano?

Zatímco Yes Man se setkával s výzvami tohoto typu: „Byl jste někdy v Barceloně? Až přijedete, musíte přespat u nás a jet s námi na výlet do naší soukromé vinice.“

Já se setkávám s výzvami tohoto typu: „Už máš nakoupené dárky? Já letos nestíhám, mohla bys nakoupit i za mě?“

Lidi mě žádají o drobné služby, malé věci, které mi nezaberou téměř žádný čas. „Když už to myješ, umyj i můj hrnek.“ „Když už hledáš ubytování v Alpách, podívej se mi na Austrálii, něco levného s bazénem a vlastní čokoládovnou.“

Protože to jsou často drobné věci, odkýveme je automaticky. Jenže pak přijdou Vánoce a najednou je každá minuta drahá.

Proto jsem se rozhodla, že se stanu The No Woman. Budu říkat ne na většinu těchto drobných službiček.

„Podíváš se se mnou na toto video?“

„Ne.“

„Zajdeme někdy na kávu?“

„Ne.“

„Mohla bys pro mě zadarmo udělat to, čím se normálně živíš? Stejně to děláš, tak jeden kšeftík zdarma ani neucítíš.“

„Ne.“

A naučím se říkat ne i sama sobě. Facebook je plný skvěle uklizených bytů, nazdobených adventních věnců a kil napečeného cukroví? Znamená to pro mě něco?
„NE!“ „Ne, ne, ne, ne, ne.“ (Wow, tohle mi dělá dobře:-) )

Já se tak těším. Stanu se The No Woman. Zbavím se všeho. Věcí, které jsem slíbila jen díky nejasnému pocitu viny, že když už tazatele nemám ráda, aspoň bych pro něj mohla něco udělat. Přestanu se trápit výčitkami, přestanu dělat věci jen proto, že jsem svému vnitřnímu bachaři nedokázala říct ne.

 Budu volná. Začnu dělat věci, které sama chci a které mě baví. Zažiju neuvěřitelná dobrodružství, procestuji celý svět, poznám spoustu lidí a budu rozdávat své znalosti o tom, jak říkat neustále všemu ne. Napíšu o tom pak knihu, nebo film, vydělám prachy a budu slavná. Budu The No Woman.

 

 

Život začíná být fér

V pubertě člověk velmi rychle pochopí, že život není fér. Po krátké morální kocovině, provázené proklínáním Rychlých Šípů, Hochů od Bobří řeky, Včelky Máji a Ferdy Mravence, se s tím smíříme a energii věnujeme hledání oblastí, kde je život nefér v náš prospěch.

Hezká tvářička v dětství a v pubertě znamená mnoho. Stejně jako fakt, že někomu prostě nenaskáčou beďary. Není k zahození mít bohaté rodiče, být vtipný či šikovný ve sportu. Zcela bez námahy disponovat nádherným tělem, které zvyšuje tep opačnému pohlaví.

Některým lidem je naděleno bohatě. Zcela nezaslouženě má nejkrásnější holka ze třídy s parádní postavou zároveň i bohaté rodiče, nekonečnou zásobu oblečení, vede basketbalové družstvo a celé dny se cpe hranolkama a čokoládou, aniž přibere jediné deko. Podobné to je u kluků. Někteří se prostě narodit umí.

Na druhé straně barikády stojí průměrní, nezajímaví, chudí a oškliví. Vidíte je, jak tam rozpačitě postávají a nevědí kam s rukama? Odvracejí tváře v tom typickém puberťáckém gestu, které je mylně vykládáno jako pohrdání. Oni ve skutečnosti chtějí schovat beďary.

Zdá se to jako smutný příběh, ale není. Tohle je pouze začátek. Po třicítce začne být život fér.

Narodit se s pěknou postavou je jistě fajn. Ale po třicítce už na svou vnitřní spalovnu spoléhat nelze. Pokud má někdo po třicítce pěknou postavu, vsaďte boty, že cvičí a hlídá si jídelníček. 

Být mazánek rodičů a ohromovat spolužáky elektronickými hračkami nebo značkovým oblečením, to je jistě fajn. Ale po třicítce měli už i děti méně štědrých rodičů dost času postarat se o svou finanční situaci. A velmi často to udělali.

Můj tatínek mi jednou řekl: Do třiceti nikdo nemůže za to, jak vypadá. Po třicítce už ano.

 To je velká pravda. I nenápadní kluci, o které by v pubertě dívčí oko ani neopřelo kolo, začínají po třicítce vypadat zajímavě. A pokud ne, mohou se stát atraktivními i díky úspěšné kariéře. Nemusí jít nutně o peníze, ale máloco je tak sexy jako chlap, který se vyzná v tom, co dělá, a ví o tom.

Absolutní antitalent na sport, který pravidelně cvičí deset let, hravě porazí bývalou hvězdu školního hřiště, která si stejných deset let válí šunky.

Ať už jste patřili na gymplu mezi ty „cool“ lidi, průměr nebo úplné losery, zapomeňte na to. Vůbec na tom nezáleží a je to jedno. Teď je to na nás. Což není vždy zábava a občas to bolí, ale je to o něco víc fér. :-)

Je perfekcionismus jen výmluva?

 Přehnaný perfekcionismus neslouží k tomu, aby nás podněcoval k co nejlepšímu výsledku. Většinou je jeho působení širší a důvody jeho existence jsou hlubší. Co vlastně získáváme, když na sebe navalíme nerealistické požadavky?

Jedna z věcí, kterou získáme je výmluva. Jsou vám tyto věty povědomé? Také je na vás váš vnitřní sabotér valí jednu za druhou?

  • Není to perfektní, takže to nemůžu odevzdat /odeslat /upéct /vyřídit.
  • Když to nemůžu udělat perfektně, raději to neudělám vůbec.
  • Mohla bych udělat aspoň část, ale nemá cenu začít, pokud to nemohu udělat celé.
  • Nemám správné nástroje.
  • Musím mít nejdříve perfektně sladěné šanony a zorganizovaný stůl.
  • Všichni jsou tak cool a perfektní, určitě mnou pohrdají od pohledu, takže se s nimi nebudu raději ani bavit (díky tomu mě nemůžou odpálkovat).
  •  Nebudu tančit /zpívat /běhat bláznivě po louce, protože když se projevím spontánně, budu zranitelná. Raději si ale budu namlouvat, že je to proto, že tuto činnost neumím perfektně, případně u toho nevypadám perfektně.

Asi takhle si to představuji, bez takto zorganizovaného stolu nemohu nic udělat. (což v mém případě znamená, že nebudu pracovat nikdy) :-)

Tohle jsou všechno celkem jasné a logické výmluvy, které nám perfekcionismus denně laskavě poskytuje a díky kterým můžeme vesele zůstávat ve své ulitě.

Ale existují mnohem hlubší a nebezpečnější výmluva, která není na první pohled tak patrná.

  •  Upínáme se na výsledek, abychom nemuseli vnímat a prožívat proces.

Tím, že se neustále zajímáme, zda náš výkon a produkt naší práce budou perfektní, zapomínáme, že to, co se děje kolem, je život.

Perfekcionismus nám krade náš život. Nedovolme mu to.

Mé hygienické zahradničení

Můj sen je mít krásný dům se zahradou v centru Prahy. Ano, nereálné. Takže máme jak se říká „the next best thing„. Byt ne tak úplně v centru Prahy a v pěšky dosažitelné vzdálenosti zahrádku. Ano, podařil se mi úžasný zásek a stali jsem se zahrádkářkou(???) ze zahrádkářské kolonie. Pěstování vlastních rajčat je teď velký hit mezi českými foodies, ale to nebyl můj případ. Já jsem chtěla jen výběh pro děti, kde se samy zabaví a já budu poklidně pít kávu a rozjímat pod stromy.

Jenže má přirozená činorodost nic takového nedovolila, s vervou jsem se pustila do zvelebování zahrádky a zcela se nadchla pro kytičky, okopávání záhonků, domácí ředkvičky, rybíz a šťastné zablácené děti.

 Na tomto místě na sebe musím prozradit jednu slabůstku. Jsem tak trochu štítivá. Nemám ráda různé slizké věci a vůbec neuspořádanou směs věcí neznámého původu, které by se mě nedej bože mohly dotknout. Takový ten mišmaš, který zbude ve dřezu po umytí nádobí, vyndavám pomocí ubrousku a některé domácí práce dělám raději v rukavicích.

 Proto jsem se rozhodla, že budu zahrádkařit hygienicky. Především jsem nechtěla mít kompost. Kompost se mi vždycky hnusil, smrděl a vůbec, odpad můžu házet do pytle a cestou ze zahrádky vyhodit do kontejneru. Pracovat na zahradě? Jedině v rukavicích a nedotýkat se hlíny. Substrát ze zahradnictví to jistí, ten je pěkně kupovaný a hygienický. Rozčilovala mě celková entropie, která na zahrádce vládne. Rostliny si rostou jak chtějí, protože zahrada je stará, občas někde uprostřed trávníku vyraší tulipán nebo jahoda. Ano, jsou hezké… Ale nejsou uklizené a uspořádané a nerostou podle plánu. A nejsou barevně sladěné.

Ach, jak jsem byla blbá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zahrádkaření mě změnilo. Už nejsem princezna fiflena. První, co padlo do propasti zapomnění byly rukavice. Člověk v nich nemá cit v prstech a neustále si je oblékat a svlékat je otrava. A co víc, patlání se v hlíně už mi nevadí, naopak, užívám si to. Dnes jsem při rvaní plevelu ze záhonu dokonce sáhla na slimáka a nejen, že jsem přežila (zatímco slimák chudák nepřežil), ale nenásledoval žádný jekot a hysterčení. Na takové věci není čas.

Další na řadě byl kompost. Ten už taky mám, a jak si ho hýčkám. Dokonce doma hážu veškerý biologický odpad (nebo jak se tomu říká) do kbelíku na balkóně a jednou za čas donesu na kompost. Neustále mám obavy, že je kompost příliš suchý a málo „pracuje“. Toužebně očekávám krásný a bohatý materiál pro záhonky. Nějaké to dětské svačení se špinavýma rukama také neřeším. Jakmile překročíme hranice zahrádky, vše beru automaticky jako čistou špínu.

Mám radost ze všeho, co na zahrádce vyroste. A dokonce sama vysévám semínka úplně neuspořádaně a chaoticky, květiny stále nejsou sladěné a objevují se na těch nejméně pravděpodobných místech. A dokonce mi je úplně jedno i to, že ta má dvouletá snaha není vlastně moc vidět. Děti jsou malé a moc mě toho udělat nenechají. Ale nakonec, původně to měl být výběh pro děti, tak co.

Tak si říkám, že když jsem se takto bezbolestně transformovala na zahrádce, měla bych to zvládnout i v jiných oblastech. Jen jsem zatím nepřišla na to, jak.

Nedokonalé narozeniny

Zapomněla jsem na narozeniny mého nedokonalého blogu! Byly předevčírem. Ale slavit je o dva dny později je myslím v souladu s tématem tohoto blogu. Jak mi nedokonalý blog změnil život a co se za ten rok všechno přihodilo? Rozhodně to byla pro mě velká změna, takže pokud se s něčím sami také potýkáte, zkuste o tom začít psát a změna se dostaví!

Moje výkonnost se zcela jasně zvýšila. V „civilu“ jsem maminka dvou malých dětí a k tomu pracuji, převážně z domova. Určitě mělo vliv i to, že menší dítě trochu vyrostlo, ale psaní nedokonalého blogu mi pomohlo hodně. Pojmenovala jsem a dobře poznala všechny ty fenomény, které mi „bránily“ v produktivní práci.

 Strach jít s kůží na trh je téměř pryč! Po roce psaní nedokonalého blogu to najednou téměř není problém. Samozřejmě, byly nějaké negativní komentáře a nepříjemné emaily, ale kupodivu se mě skoro vůbec nedotkly. Prostě se někomu nelíbí můj blog. Toho jsem se fakt tolik bála? Samozřejmě je jiné, když něco děláte pod svým jménem a jste hodnoceni člověkem, na kterém Vám záleží. Ale po vyzkoušení nanečisto je to jednodušší, true story :-)

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale za poslední rok jsem publikovala dvě básně (zde a zde), několik úplných nesmyslů, celý nedokonalý slovníček je vlastně jen seznam mých bláznivých nápadů, spoustu článků ve kterých odhaluji své zranitelné a kritiky se bojící ego. A setkala jsem se s tak milým přijetím od čtenářů a bloggerů (děkuji Protivné Blondýně za její obsáhlý mail, kde mi zcela nezištně dala spoustu tipů a rad do začátku).  Díky Vám všem, kteří mě na mé cestě podporujete, každý komentář, každý lajk, každý email mě potěšil. Bez Vás, kteří sem občas zabrousíte, bych se na psaní vykašlala, takže Vám vděčím za pozitivní změny v mém životě.

Na závěr se s Vámi chci podělit o jednu věc, kterou bych před rokem zaručeně neřekla, nenapsala, ba ani bych si ji nepomyslela. Miluju své články! A jsem na ně hrdá. Líbí se mi všechny a zdají se mi dokonalé a nechtěla bych je změnit. Opravdu. Wow… Jen ten pravý sebemrskačský perfekcionista (jako jsem já) plně ocení, jaký pokrok to je :-)

Můj favorit mezi články je Jak jsem o vlásek unikla smrti a Základ šatníku – Barbar Conan, Xena a Gandalf. Pokusím se takových napsat víc, protože mě opravdu baví.

Pokud nejsem příliš smělá, napište mi jaké články bavily Vás a vůbec, co si vlastně o nedokonalém blogu myslíte a tak. K narozeninám nakonec bilancování patří.

:-)

Díky, díky, díky,

Vaše Nedokonalá

Ať žije nedokonalost!

 

Ztratila jsem mobil

Není nic lepšího, než ztratit mobil, oplakat ztracené fotky a videa dětí, kontakty, proklínat se za nedbalé zálohování, stresovat okolo klienta, na kterého mám kontakt jen v SMSce, vymýšlet plán na získání nového telefonu a SIMkarty se stejným číslem do zítřka do rána, znovu plakat nad úžasným videem dětí, které musí být zachováno pro budoucí shlédnutí nad oslavou jejich maturit a promocí, uvědomit si, že nevím, co na tom úžasném videu vlastně bylo, jen že je to roztomilé a už to nikdy neuvidím, na chvíli se zamyslet nad prapodivností dnešní doby, kdy si vše natáčíme a fotíme, na všechny máme číslo, a stejně, kolika z těch lidí, na které mám kontakt budu v životě volat a psát, pak se vrátit do reality a znovu zběsile prohledávat kabelku, dětskou tašku, auto a kuchyň… a pak ten mobil najít :-).

Dnes jdu spát šťastná :-)

Pán, který v tramvaji stál

Jednou, ještě jako pubertou zmítané děvče, jsem jela tramvají. Na Andělu nastoupil pán, a protože to byl už starší pán a já jsem byla dobře vychovaná, chtěla jsem ho pustit sednout. Pán se velmi mile usmál a řekl:

Víte slečno, já jsem byl v koncentráku. A vždycky jsem v tom koncentráku vzpomínal, jak jsem občas býval otrávený, že musím jako mladý muž vždy někoho pustit a většinu času v tramvaji stát. Jak já jsem tehdy toužil po tom, jet v tramvaji a stát. A od té doby, kdykoliv jedu tramvají, tak stojím.

Sebrala jsem odvahu a zeptala se ho, jestli stojí vždy, i když je v tramvaji místo. A co by dělal, kdyby jel ve vagóně úplně sám. Odpověděl mi, že by stál. „Tyhle věci si člověk musí připomínat, jinak velmi snadno zapomene a za chvíli bude zase nadávat.“ dodal pán s úsměvem.

 Ano, já vím. Takových a podobných příběhů je plný internet. Ale tento je pravdivý, opravdu se mi stal a proto když věci zrovna nejdou podle plánu, vždycky myslím na pána, který v tramvaji stál.

Zážitky z druhé světové války, nebo jiné extrémní situace a hrůzy, které lidé po celém světě zažívají, staví naše každodenní starosti do jiné perspektivy. To neznamená, že nemáme nárok a důvod být nešťastní, smutní, znudění či obyčejně nasraní. Jen je fajn, slovy toho pána, který v tramvaji stál, si to občas připomenout. Abychom pak pořád jen nenadávali :-)

Takže:

Když děti pozdě usnou a já nemám ani chvilku času pro sebe, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když nemůžu na další večírek nebo sraz, protože nemám hlídání, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mám plný dřez nádobí, protože mohu dát dětem jíst 5krát denně, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když zaparkuji moc daleko a musím vláčet nákup a děti o pár metrů dále, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když pracuji v noci a padám únavou nad počítačem, najedená a v teple, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když si připadám tlustá a na mém obličeji přes vrásky není nic jiného vidět, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Když mě bolí nohy a ruce a děti se na mě věší a já se cítím jako plně naložený velbloud z karavany, kterému si právě na hřbet sedl slon, vzpomínám na pána, který v tramvaji stál.

Ale s největší vděčností na toho pána vzpomínám v úplně jiných chvílích. Vzpomínám na něj a snažím se vrýt si tyto chvíle do paměti navždy.

Když mě můj malý synek krmí salátem, nadšeně se směje a zapatlá absolutně vše ve svém okolí olivovým olejem.

Když mám volný večer a místo toho, abych šla do baru, navštívím své rodiče a jen tak si povídáme.

Když si vzpomenu, že už jsem dlouho nemluvila s kamarádkou a jen tak jí zavolám a pokecáme.

Když vzpomínám jak jsme s mou milovanou sestrou projely s báglama kus Asie, tehdy „zamlada“.

Děkuji Vám pane, který jste tehdy v tramvaji stál. Díky.