Proč nevydělávám víc peněz?

Milí nedokonalí čtenáři,

díky všem, kdo napsali komentář nebo e-mail v souvislosti s minulým článkem. Udělaly mi ohromnou radost. Napsat o penězích na férovku nebylo zrovna příjemné, ale díky vám to stálo za to.

Abych vůbec mohla uvažovat o tom, jak ze současné situace ven, musím se vrátit o krok zpět. A položit i zásadní otázku.

Proč nevydělávám víc peněz? Odpověď je jednoduchá. Je to v hlavě.

(Předem upozorňuji, že na esoterické přitahování peněz a new age žvásty nehraju. Že je to v hlavě vím na zcela racionálních základech. Dále pro čtenáře, kteří sem zabloudí poprvé (vítejte :-) – tohle není žádný návod, nebo tvrzení, že takto uvažujeme všichni. Píšu jen o sobě.)

Slyšeli jste někdy tyhle věty? A slýcháte je ve vlastní hlavě?

1. Nemysli jen na peníze. 

Strýček Skrblík měl spoustu dobrých vlastností – vypracoval se od nuly, byl tvrdý obchodník, ale laskavý kačer. A moc hezky se staral o své synovce. :-)

Jistě, myslet jen na peníze, to není žádný skvělý styl života.

A víte, kdo na peníze nemyslí skoro vůbec? Lidi, kteří je mají. Ani si na ně nevzpomenou. Zatímco lidé, kteří peníze nemají, myslí na peníze pořád – kolik to bude stát, z čeho tento měsíc zaplatím hypotéku, můžu si vůbec dovolit mít zkažený zub… znáte?

 

2. Bohatí jsou zlí. Chudí hodní. 

Nikdo nechceme být Trautenberk. I když mě by ten úplně blbej Kuba a srábek hajnej taky rozčilovali :-)

Ano, pohádky a filmy nás formovaly, jsou jeden z důvodů, proč většina lidí žije od výplaty k výplatě. Že je správné bohatým brát a chudým dávat nakonec víme všichni, že.

V dobách vzniku těchto příběhů bylo téměř nemožné se z chudoby vypracovat a polepšit si. Nyní a u nás je startovní čára vyrovnanější. Šikovný chlapec či pracovitá dívka už nemusí snášet ústrky zlého sedláka. A pokud ano, tak po omezenou dobu, než se vypracují dál.

Kdo nemá peníze nemusí nutně být hodný, může být také neschopný či líný (a prosím, vynechme z toho svobodné matky s třemi postiženými dětmi, neříkám, že to platí obecně a vždy).

3. Moje práce mě baví, chtít za to ještě peníze je nefér vůči všem těm dělníkům z Kolbenky.

Tenhle člověk má nárok na peníze, ne já. Aneb komunistické myšlení is not dead, ať se nám to líbí, nebo ne.

Ach ano, jedna cesta MHD v době ranní špičky a člověk si po zbytek roku gratuluje, jak má vlastně skvělý život.

Na tom není nic špatného, vděčnost za svá požehnání je skvělá, kdyby to ale nepokračovalo takto:

Zatímco chudáci lidi musí jezdit metrem s kyselými ksichty, aby si vydělali v nudné práci pravděpodobně nižší plat, než mám já, mně to nestačí a chci ještě víc? Fuj, fuj, fuj, styď se!

4. Není to dostatečně vydřené.

Z nějakého záhadného důvodu mám zažité, že abych vydělala hodně peněz, musím dřít jako Rocky. A jestli je něco předem jasné, pak to, že klik na jedné ruce nedám :-)

Chválení snahy ve škole je vypečená věc. Když se dítě hodně snaží a dře, je potřeba to ocenit. Dítě, kterému jde učení samo, pochvalu nepotřebuje. Za co? Za to, že je talentované a tedy ve výhodě? Za to by se mělo spíš stydět… Je vám tenhle příběh povědomý?

Uznání a pochvala, to je taková dětská měna. V dospělosti ji v profesním životě nahradí peníze. Pokud od dětství víme, že si musíme odměnu vydřít, jsme slepí k snadným příležitostem vydělání peněz, které mohou být všude okolo nás.

5. Vydělávat hodně peněz na mateřské, bokem k téměř full time péči o děti, to dělají jen špatné matky.

Podle mého subjektivního pozorování se ženy (hlavně ty na mateřské) bojí označení „matka kariéristka“ i v případě, že jediným jejich přivýdělkem je pletení ponožek po večerech.

Já tomu přitom nevěřím. Vím, že to tak není. Ale stejně mi v hlavě hlodá červíček – správná matka nic jiného, než děti nestíhá. Máš roupy a chceš dělat ještě něco navíc? Asi se dětem nevěnuješ. Moje pitomé komplexy z dokonalých matek už jsem tu sdílela, jsou to ve skutečnosti nesmysly. Ale tyhle nesmysly možná ovlivňují život víc, než bychom si přáli.

Protože, kdo by chtěl být ta hnusná a zlá matka kariéristka?

6. Být zodpovědná, organizovaná a hlídat si své příjmy a výdaje je tak nudné.

Taky se chcete občas cítit jako tenhle frajer? Možná je na čase si přiznat, že prostě takhle cool nejsme a nikdy jsme nebyli. Aspoň já tedy rozhodně ne. :-)

Za  tohle se stydím snad nejvíc. Něco ve mně chce být bohém, který kašle na peníze. Nějak bylo, nějak bude a já se v tom stejně nevyznám, dejte mi s tím pokoj. Přitom takové to rádoby rebelství u jiných nesnáším (ehm, proč asi). Nechci být šprt, který si zapisuje příjmy a výdaje. Chci být pohodář ze zadní lavice, který v hodině kouří cigaretu, popíjí drahé francouzské víno přímo z lahve a způsobuje učitelce záchvaty bezmocného vzteku.

Oni ti nespoutaní bohémové jsou takoví sympaťáci. Kdo by chtěl být úředníkem, když může být indiánem. Kdo by chtěl být upjatou a dokonalou Monikou, když může být Rachel, a raději jít nakupovat s kreditkou.

Ale realita je taková, že toto „rebelské“ chování mi tahá z kapsy peníze a to ani nemluvím o penězích, které kvůli němu do mé kapsy nedoputují.

………………………………………………………………………………………………………………………………..

 Proč jsou toto důvody mého nezdravého vztahu k penězům?

Nevěřím, že se o mě nějak zvlášť zajímá vesmír. Ale vím, že moje chování ovlivňuje podvědomí, nebo nevědomí, prostě věci, na které nemyslím denně, ale které propouští všechny mé myšlenky na povrch přes filtr.

A pokud  peníze = budu kariéristická, zlá, imperialistická a upjatá svině, moje podvědomí mi je nedovolí mít. A všechny cesty k nim mi bude zavírat, zatímco způsoby jejich utrácení přede mnou otvírat.

Nemám to jen ze své hlavy, na internetu naleznete spoustu různých guru přes peníze. (například Lucky Bitch, Kate, Brian Tracy)  Tohle jsou je moje předsudky, o kterých teď už vím a které mi sabotují vydělávání peněz. Jaké jsou ty vaše?

V roce 2014 chci vydělat hodně peněz

Se svým předsevzetím (letos mám jen jedno) jsem raději počkala, až pomine smršť ušlechtilých seznamů a předsevzetí, se kterými se na blozích roztrhl pytel. Všichni se chystají celý rok číst knihy, meditovat, psát romány a trávit více času se svou babičkou.

Nic proti. Tato předsevzetí jsou chválihodná. Ale něco tomu chybí. Pokud chce člověk takto žít, musí mít peníze. Jedním z důvodů, proč takto loni člověk nežil, jsou peníze. Digitální hipsteři samozřejmě peníze mají. Přivolávají si je pomocí manifestování a pozitivní karmy. Ale co my ostatní?

Jak pravidelní čtenáři ví, jsem na volné noze. O peníze si musím klientům říkat sama, zkušenost k nezaplacení, která mi ovšem účty nezaplatí.

Letos při bilancování jsem si položila tuto otázku:

Jak to, že po dobu 10 let na volné noze vydělávám stále tak akorát na výdaje, složenky, jídlo a sem tam skromný výlet?

Vzhledem k tomu, že výdaje (a tedy i mé příjmy) stoupají, zatímco času a energie mi na mateřské výrazně ubylo, něco tady nehraje.

A proto mám letos jen jedno předsevzetí – rozbiji ten zatracený cyklus a začnu vydělávat hodně peněz. Na ty ostatní věci také dojde, k těm mě donutí můj dokonalý manžel, děti a moje láska k zahrádkaření, sitkomům, beletrii a dobrému vínu. A co se týče mé touhy chrstnout konečně někomu drink do obličeje – to mi s tímto odhodláním půjde samo :-).

O tom, jaké kroky podniknu, zase příště. Ale řeknu Vám jedno, ještě nikdy jsem se necítila takto provinile po napsání nedokonalého článku. A žádný článek předtím jsem se takto nebála zveřejnit. Myslím, že to samo o sobě něco říká :-).

Jak jsem nesplnila svá předsevzetí

Má loňská předsevzetí a míra splnění:

  • vychrstnout někomu do obličeje drink – bohužel nesplněno. Nemám na to příležitost ani koule. Dnes se nabídl dokonalý manžel, že můžu vychrstnout drink do obličeje jemu. Když jsem přemýšlela, že by to bylo nejlepší ve sprše (nakonec, uklízet to budu já), došlo mi, že splnit toto předsevzetí tímto způsobem by bylo trapnější, než nechat je nesplněné.
  • obléct si na sebe v jeden den všechno nové, včetně bot a kabelky – taky velký fail. Je to moc drahé a levnou kabelku a boty si kupovat nechci. Když jsem si koupila kabelku, nevydržela jsem čekat dva měsíce až si koupím boty, mezitím stejně byl podzim a musela bych mít nový i kabát a všechno.. to jsem prostě nezvládla. Ale zase vidím, jak se vlastně mám dobře. :-)
  • koupit si červenou rtěnku – mám! A nosím ji! A sluší mi :-). Našla jsem pěkný odstín od firmy Helena Rubinstein a vypadám v ní jako femme fatale (aspoň doufám).
  • objevit nějaký skvělý sitcom, který ještě neznám – ano! 2 broke girls. Kdo nezná – doporučuji. Vtipné a zábavné, holky jsou neuvěřitelně „cute“.
  • splnit někomu jeho tajné přání, které vydedukuji a naservíruji to té osobě  ve stylu Amélie z Montmartru – úplně jako Amelie jsem to vychytané neměla, ale zde také odškrtávám splněno.
 Je moc příjemné takhle si to po roce číst. Nějak mi ani nevadí, že jsem některé věci nesplnila. Cítím se tak nějak zvláštně spojená s loňskou verzí své osoby a říkám si, že s tou holkou byla sranda, i když je nedokonalá. Takže se musím postarat o to, abych si to samé mohla říkat i za rok.

Ale o tom napíšu zase příště :-)

The „No“ Woman

Existuje prý jakýsi člověk, který se rozhodl na všechny otázky odpovídat ano. Vše, co odsouhlasil, také vykonal. Prožil rok plný neuvěřitelných dobrodružství, zcestoval celý svět, poznal spoustu lidí a rozdával pozitivní energii kam se podíváš. Pak o tom napsal knihu nebo co, natočil film, zbohatl, stal se svatým, nevím. Jsem příliš vyčerpaná cokoliv gůglovat. Tuším, že si říkal The Yes Man.

Vždy v době před Vánoci si na tento příběh vzpomenu. A napadá mě k tomu několik veskrze negativních a skeptických věcí. Takže pokud čekáte příval pozitivna o „Yes Man“ přístupu, raději nečtěte dál.

Protože když slyší průměrná žena (a ani nemusí být matkou malých dětí) příběh Yes Mana, pravděpodobně se hrůzou osype. Na všechny ty prosby a manipulativní žádosti odpovídat ano? Nikdy!

  Jak by to dopadlo, kdybych na vše odpovídala ano?

Zatímco Yes Man se setkával s výzvami tohoto typu: „Byl jste někdy v Barceloně? Až přijedete, musíte přespat u nás a jet s námi na výlet do naší soukromé vinice.“

Já se setkávám s výzvami tohoto typu: „Už máš nakoupené dárky? Já letos nestíhám, mohla bys nakoupit i za mě?“

Nás ženy prostě lidé žádají o drobné služby, malé věci, které nám nezaberou téměř žádný čas. „Když už to myješ, umyj i můj hrnek.“ „Když už hledáš ubytování v Alpách, podívej se mi na Austrálii, něco levného s bazénem a vlastní čokoládovnou.“

Protože to jsou často drobné věci, odkýveme je automaticky. Jenže pak přijdou Vánoce a najednou je každá minuta drahá.

Proto jsem se rozhodla, že se stanu The No Woman. Budu říkat ne na většinu těchto drobných službiček.

„Podíváš se se mnou na toto video?“

„Ne.“

„Zajdeme někdy na kávu?“

„Ne.“

„Mohla bys pro mě zadarmo udělat to, čím se normálně živíš? Stejně to děláš, tak jeden kšeftík zdarma ani neucítíš.“

„Ne.“

A naučím se říkat ne i sama sobě. Facebook je plný skvěle uklizených bytů, nazdobených adventních věnců a kil napečeného cukroví? Znamená to pro mě něco?
„NE!“ „Ne, ne, ne, ne, ne.“ (Wow, tohle mi dělá dobře:-) )

Já se tak těším. Stanu se The No Woman. Zbavím se všeho. Věcí, které jsem slíbila jen díky nejasnému pocitu viny, že když už tazatele nemám ráda, aspoň bych pro něj mohla něco udělat. Přestanu se trápit výčitkami, přestanu dělat věci jen proto, že jsem svému vnitřnímu bachaři nedokázala říct ne.

 Budu volná. Začnu dělat věci, které sama chci a které mě baví. Zažiju neuvěřitelná dobrodružství, procestuji celý svět, poznám spoustu lidí a budu rozdávat své znalosti o tom, jak říkat neustále všemu ne. Napíšu o tom pak knihu, nebo film, vydělám prachy a budu slavná. Budu The No Woman.

 

 

Jak přehádat vnitřního sabotéra

Když jsem psala o tom, jak hacknout systém ve vlastní hlavě, nezmínila jsem důležitou věc. Jasně a neprůstřelně formulovaný cíl pomáhá téměř zázračně s motivací. Jako příklad opět použiji své slavné běhání, protože se musím některé dny nutit doslova do každého dalšího kroku. Technika mi pomáhá i při přemáhání lenosti, když útočí vnitřní sabotér.

Probíhá to přibližně takto:

Sabotér (dále jen S): „Nemůžu najít tu správnou mikinu.“

Nedokonalá (dále jen N): „Mikina za mě neuběhne těch 5 kilometrů.“

S: „Dnes se mi běží tak blbě, že by bylo lepší se na to vykašlat a skončit.“

N: „Skončím hned, jak uběhnu 5 kilometrů.“

S: „Omylem jsem stopla běhací program. Nevím přesně kolik jsem uběhla a proto se na to vykašlu rovnou a půjdu domů. Je to stejně jedno.“

N: „Dokud na displeji nebude 5 kilometrů, nepřestanu běžet.“

S: „Mně bolí nohy.“

N: „5 kilometrů.“

S: „Nemůžu dýchat.“

N: „5 kilometrů.“

S: „Chce se mi zvracet.“
N: „5 kilometrů vole!“

Ukončení je velmi důležitý moment, který často rozhodne o tom, jaký pocit z vykonaného díla budete mít. Dříve jsem přestala ve chvíli, kdy mě přesvědčil sabotér. Teď přestávám ve chvíli, kdy je na displaji pětka. Nejsem žádná padavka, často jsem i dříve uběhla třeba i víc než těch 5 kilometrů. Ale protože jsem neměla předem naplánováno, čeho přesně chci dosáhnout, ukončení běhu mělo vždy trochu pachuť toho, že končím proto, že už nemůžu.

Život začíná být fér

V pubertě člověk velmi rychle pochopí, že život není fér. Po krátké morální kocovině, provázené proklínáním Rychlých Šípů, Hochů od Bobří řeky, Včelky Máji a Ferdy Mravence, se s tím smíříme a energii věnujeme hledání oblastí, kde je život nefér v náš prospěch.

Hezká tvářička v dětství a v pubertě znamená mnoho. Stejně jako fakt, že někomu prostě nenaskáčou beďary. Není k zahození mít bohaté rodiče, být vtipný či šikovný ve sportu. Zcela bez námahy disponovat nádherným tělem, které zvyšuje tep opačnému pohlaví.

Některým lidem je naděleno bohatě. Zcela nezaslouženě má nejkrásnější holka ze třídy s parádní postavou zároveň i bohaté rodiče, nekonečnou zásobu oblečení, vede basketbalové družstvo a celé dny se cpe hranolkama a čokoládou, aniž přibere jediné deko. Podobné to je u kluků. Někteří se prostě narodit umí.

Na druhé straně barikády stojí průměrní, nezajímaví, chudí a oškliví. Vidíte je, jak tam rozpačitě postávají a nevědí kam s rukama? Odvracejí tváře v tom typickém puberťáckém gestu, které je mylně vykládáno jako pohrdání. Oni ve skutečnosti chtějí schovat beďary.

Zdá se to jako smutný příběh, ale není. Tohle je pouze začátek. Po třicítce začne být život fér.

Narodit se s pěknou postavou je jistě fajn. Ale po třicítce už na svou vnitřní spalovnu spoléhat nelze. Pokud má někdo po třicítce pěknou postavu, vsaďte boty, že cvičí a hlídá si jídelníček. 

Být mazánek rodičů a ohromovat spolužáky elektronickými hračkami nebo značkovým oblečením, to je jistě fajn. Ale po třicítce měli už i děti méně štědrých rodičů dost času postarat se o svou finanční situaci. A velmi často to udělali.

Můj tatínek mi jednou řekl: Do třiceti nikdo nemůže za to, jak vypadá. Po třicítce už ano.

 To je velká pravda. I nenápadní kluci, o které by v pubertě dívčí oko ani neopřelo kolo, začínají po třicítce vypadat zajímavě. A pokud ne, mohou se stát atraktivními i díky úspěšné kariéře. Nemusí jít nutně o peníze, ale máloco je tak sexy jako chlap, který se vyzná v tom, co dělá, a ví o tom.

Absolutní antitalent na sport, který pravidelně cvičí deset let, hravě porazí bývalou hvězdu školního hřiště, která si stejných deset let válí šunky.

Ať už jste patřili na gymplu mezi ty „cool“ lidi, průměr nebo úplné losery, zapomeňte na to. Vůbec na tom nezáleží a je to jedno. Je čas na sobě makat. Což není vždy zábava a občas to bolí, ale je to o něco víc fér. :-)

Jak dělat věci pořádně?

Dělat věci pořádně je důležité, ať už kvůli výsledku, nebo kvůli uspokojení z práce. Jenže jak až příliš dobře víme, perfekcionista ze svého hlediska nic pořádně udělat nemůže. Vždy se bude trápit se výčitkami, že to mohlo být lepší. Dobrá zpráva je, že se s tím dá něco dělat. Vnitřního kritika můžete totiž přelstít a celý systém tím „hacknout“. Já jsem na to přišla díky běhání.

Po mnoha pokusech a mnoha pauzách a nových začátcích jsem se rozhodla, že půjdu běhat a uběhnu 5 kilometrů. Nic víc a nic míň.

Předem jsem do detailu  definovala, co není důležité.

  • Je mi jedno, jak dlouho mi to bude trvat.
  • Je mi jedno, jestli to je do kopce, nebo po rovině.
  • Je mi jedno, jestli poběžím pomaleji, než normálně chodím.
  • Je mi jedno, že u toho budu funět a vypadat blbě.

Vyčítavý hlas v mé hlavě je mazaný a není tak snadné ho oblafnout, takže seznam postupně doplňuji :-)

Jediné, na čem záleží, je aby na konci běhu mi ta věc v mobilu ukazovala 5,00 km.

Tento malý detail udělal z běhání mou momentálně nejoblíbenější činnost.  Když se vracím z běhu a vím, že jsem udělala přesně to, k čemu jsem se sama sobě zavázala, cítím se nejsilnější na světě a být tam nějaké skály, pravděpodobně bych je v tu chvíli mohla lámat. Pocit uspokojení 100 bodů, výčitky 0. :-)

Nejlepší na tom je, že dříve jsem také chodila běhat a často uběhla těch 5 kilometrů, někdy i víc. Ale tím, že jsem neměla definováno, co je vlastně mým cílem, odcházela jsem z běhu sice celkem spokojená, ale s hlavou plnou výčitek:

(To je sice pěkné, že jsem uběhla 5 kilometrů. Jenže v půlce jsem to pěkně flákala a běžela pomalu. A schválně jsem si vybrala tu druhou cestu, která se vyhýbá prudkému kopci. A v tamtom méně prudkém kopci jsem jednu chvíli běžela snad jen 3km/hod. A tak dále, a tak dále…)

Velmi mě zaujalo, jak taková malá změna v uvažování může zcela změnit a pozitivně ovlivnit den. Důležitý není jen skvělý pocit poté, co člověk něco udělal pořádně, ale hlavně motivační efekt, který celá věc má.

Jak to využít v životě?

Mým “hackem“ je vlastně jednoduchá věc – zmenšíte na minimum prostor k vzniku výčitek. Rozhodněte se udělat každý den jednu věc dokonale. Aby nevznikl prostor pro výčitky, jasně a neprůstřelně si nejprve určete, co přesně to znamená. A co to neznamená.

Určitě přijdete na spoustu příkladů, kde by tento jednoduchý „hack“ mohl fungovat. Podělte se o ně v komentářích nebo mi o nich napište e-mail, uděláte mi radost.

Je perfekcionismus jen výmluva?

 Přehnaný perfekcionismus neslouží k tomu, aby nás podněcoval k co nejlepšímu výsledku. Většinou je jeho působení širší a důvody jeho existence jsou hlubší. Co vlastně získáváme, když na sebe navalíme nerealistické požadavky?

Jedna z věcí, kterou získáme je výmluva. Jsou vám tyto věty povědomé? Také je na vás váš vnitřní sabotér valí jednu za druhou?

  • Není to perfektní, takže to nemůžu odevzdat /odeslat /upéct /vyřídit.
  • Když to nemůžu udělat perfektně, raději to neudělám vůbec.
  • Mohla bych udělat aspoň část, ale nemá cenu začít, pokud to nemohu udělat celé.
  • Nemám správné nástroje.
  • Musím mít nejdříve perfektně sladěné šanony a zorganizovaný stůl.
  • Všichni jsou tak cool a perfektní, určitě mnou pohrdají od pohledu, takže se s nimi nebudu raději ani bavit (díky tomu mě nemůžou odpálkovat).
  •  Nebudu tančit /zpívat /běhat bláznivě po louce, protože když se projevím spontánně, budu zranitelná. Raději si ale budu namlouvat, že je to proto, že tuto činnost neumím perfektně, případně u toho nevypadám perfektně.

Asi takhle si to představuji, bez takto zorganizovaného stolu nemohu nic udělat. (což v mém případě znamená, že nebudu pracovat nikdy) :-)

Tohle jsou všechno celkem jasné a logické výmluvy, které nám perfekcionismus denně laskavě poskytuje a díky kterým můžeme vesele zůstávat ve své ulitě.

Ale existují mnohem hlubší a nebezpečnější výmluva, která není na první pohled tak patrná.

  •  Upínáme se na výsledek, abychom nemuseli vnímat a prožívat proces.

Tím, že se neustále zajímáme, zda náš výkon a produkt naší práce budou perfektní, zapomínáme, že to, co se děje kolem, je život.

Perfekcionismus nám krade náš život. Nedovolme mu to.

Mé hygienické zahradničení

Můj sen je mít krásný dům se zahradou v centru Prahy. Ano, nereálné. Takže máme jak se říká „the next best thing„. Byt ne tak úplně v centru Prahy a v pěšky dosažitelné vzdálenosti zahrádku. Ano, podařil se nám úžasný zásek a stali se z nás hrdí zahrádkáři ze zahrádkářské kolonie. Pěstování vlastních rajčat je teď velký hit mezi českými foodies, ale to nebyl můj případ. Já jsem chtěla jen výběh pro děti, kde se samy zabaví a já budu poklidně pít kávu a rozjímat pod stromy.

Jenže má přirozená činorodost nic takového nedovolila, s vervou jsem se pustila do zvelebování zahrádky a zcela se nadchla pro kytičky, okopávání záhonků, domácí ředkvičky, rybíz a šťastné zablácené děti.

 Na tomto místě na sebe musím prozradit jednu slabůstku. Jsem tak trochu štítivá. Nemám ráda různé slizké věci a vůbec neuspořádanou směs věcí neznámého původu, které by se mě nedej bože mohly dotknout. Takový ten mišmaš, který zbude ve dřezu po umytí nádobí, vyndavám pomocí ubrousku a některé domácí práce dělám raději v rukavicích.

 Proto jsem se rozhodla, že budu zahrádkařit hygienicky. Především jsem nechtěla mít kompost. Kompost se mi vždycky hnusil, smrděl a vůbec, odpad můžu házet do pytle a cestou ze zahrádky vyhodit do kontejneru. Pracovat na zahradě? Jedině v rukavicích a nedotýkat se hlíny. Substrát ze zahradnictví to jistí, ten je pěkně kupovaný a hygienický. Rozčilovala mě celková entropie, která na zahrádce vládne. Rostliny si rostou jak chtějí, protože zahrada je stará, občas někde uprostřed trávníku vyraší tulipán nebo jahoda. Ano, jsou hezké… Ale nejsou uklizené a uspořádané a nerostou podle plánu. A nejsou barevně sladěné.

Ach, jak jsem byla blbá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Zahrádkaření mě změnilo. Už nejsem princezna fiflena. První, co padlo do propasti zapomnění byly rukavice. Člověk v nich nemá cit v prstech a neustále si je oblékat a svlékat je otrava. A co víc, patlání se v hlíně už mi nevadí, naopak, užívám si to. Dnes jsem při rvaní plevelu ze záhonu dokonce sáhla na slimáka a nejen, že jsem přežila (zatímco slimák chudák nepřežil), ale nenásledoval žádný jekot a hysterčení. Na takové věci není čas.

Další na řadě byl kompost. Ten už taky mám, a jak si ho hýčkám. Dokonce doma hážu veškerý biologický odpad (nebo jak se tomu říká) do kbelíku na balkóně a jednou za čas donesu na kompost. Neustále mám obavy, že je kompost příliš suchý a málo „pracuje“. Toužebně očekávám ten dříve nenáviděný zápach, který značí, že se mi vyrábí krásný a bohatý materiál pro záhonky. Nějaké to dětské svačení se špinavýma rukama také neřeším. Jakmile překročíme hranice zahrádky, vše beru automaticky jako čistou špínu.

Mám radost ze všeho, co na zahrádce vyroste. A dokonce sama vysévám semínka úplně neuspořádaně a chaoticky, květiny stále nejsou sladěné a objevují se na těch nejméně pravděpodobných místech. A dokonce mi je úplně jedno i to, že ta má dvouletá snaha není vlastně moc vidět. Děti jsou malé a moc mě toho udělat nenechají. Ale nakonec, původně to měl být výběh pro děti, tak co.

Tak si říkám, že když jsem se takto bezbolestně transformovala na zahrádce, měla bych to zvládnout i v jiných oblastech. Jen jsem zatím nepřišla na to, jak.

Nedokonalé narozeniny

Zapomněla jsem na narozeniny mého nedokonalého blogu! Byly předevčírem. Ale slavit je o dva dny později je myslím v souladu s tématem tohoto blogu. Jak mi nedokonalý blog změnil život a co se za ten rok všechno přihodilo? Rozhodně to byla pro mě velká změna, takže pokud se s něčím sami také potýkáte, zkuste o tom začít psát a změna se dostaví!

Moje výkonnost se zcela jasně zvýšila. V „civilu“ jsem maminka dvou malých dětí a k tomu pracuji, převážně z domova. Určitě mělo vliv i to, že menší dítě trochu vyrostlo, ale psaní nedokonalého blogu mi pomohlo hodně. Pojmenovala jsem a dobře poznala všechny ty fenomény, které mi „bránily“ v produktivní práci.

 Strach jít s kůží na trh je téměř pryč! Po roce psaní nedokonalého blogu to najednou téměř není problém. Samozřejmě, byly nějaké negativní komentáře a nepříjemné emaily, ale kupodivu se mě skoro vůbec nedotkly. Prostě se někomu nelíbí můj blog. Toho jsem se fakt tolik bála? Samozřejmě je jiné, když něco děláte pod svým jménem a jste hodnoceni člověkem, na kterém Vám záleží. Ale po vyzkoušení nanečisto je to jednodušší, true story :-)

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale za poslední rok jsem publikovala dvě básně (zde a zde), několik úplných nesmyslů, celý nedokonalý slovníček je vlastně jen seznam mých bláznivých nápadů, spoustu článků ve kterých odhaluji své zranitelné a kritiky se bojící ego. A setkala jsem se s tak milým přijetím od čtenářů a bloggerů (děkuji Protivné Blondýně za její obsáhlý mail, kde mi zcela nezištně dala spoustu tipů a rad do začátku).  Díky Vám všem, kteří mě na mé cestě podporujete, každý komentář, každý lajk, každý email mě potěšil. Bez Vás, kteří sem občas zabrousíte, bych se na psaní vykašlala, takže Vám vděčím za pozitivní změny v mém životě.

Na závěr se s Vámi chci podělit o jednu věc, kterou bych před rokem zaručeně neřekla, nenapsala, ba ani bych si ji nepomyslela. Miluju své články! A jsem na ně pyšná. Líbí se mi všechny a zdají se mi dokonalé a nechtěla bych je změnit. Opravdu. Wow… Jen ten pravý sebemrskačský perfekcionista-pedant (jako jsem já) plně ocení, jaký pokrok to je :-)

Můj favorit mezi články je Jak jsem o vlásek unikla smrti a Základ šatníku – Barbar Conan, Xena a Gandalf. Pokusím se takových napsat víc, protože mě opravdu baví.

Pokud nejsem příliš smělá, napište mi jaké články bavily Vás a vůbec, co si vlastně o nedokonalém blogu myslíte a tak. K narozeninám nakonec bilancování patří.

:-)

Díky, díky, díky,

Vaše Nedokonalá

Ať žije nedokonalost!